Zemřel můj kamarád Marián Labuda. Naposled jsme se potkali asi před rokem v Praze, čirou náhodou na ulici.
„Teď už můžu umřít,“ řekl mi. „Zapsal jsem se do historie, sehrál jsem svoji životní roli.“
„Vážně?“ zeptal jsem se pochybovačně, protože jsem ho dobře znal a věděl jsem, že rád přehání. „Koho jsi hrál?“
„Ten člověk se jmenuje Poštulka!“ pravil hrdě.
Trvalo mi chvíli, než jsem pochopil. V nové verzi televizního seriálu Taková normální rodinka pojmenovali postavu, která se v původním cyklu jmenovala pan Koníček (a hrál ji skvěle Oldřich Nový) jinak: pan Poštolka. Nevím proč. Se mnou osobně to určitě nemělo nic společného. Nicméně pana Poštolku hrál Marián Labuda. Taky skvěle.
Marián si často pletl jména a názvy. Když kdysi nedaleko mé vesnické usedlosti havaroval automobil, v němž jeli z Bratislavy na představení v táborském divadle Milan Kňažko, Milan Lasica a Marián Labuda, tvrdil mi Marian pořád znovu, že se to stalo u města Chánov. Jenže město Chanov se nalézá u Mostu v Ústeckém kraji a proslulo jako romské ghetto. Kdežto Chýnov je známým rodištěm sochaře a architekta Bílka a leží na trase Tábor-Pelhřimov. Ten podjezd pod železniční tratí, v němž uvízlo v ono osudné pondělí 17. září 2007 v 6 hodin ráno slovenské auto s třemi herci, byl na této trase, nedaleko města Chýnov. Labuda to odnesl nejhůř. Seděl vedle řidiče. Lasica s Kňažkem mu řekli, aby si tam sedl, protože bude jejich „prirodzený airbag“. Na stejném místě se už odehrálo 23 dopravních nehod, některé smrtelné. Marián byl sice hodně polámaný (utrpěla hlavně jeho pánevní kost), ale naštěstí přežil. Ostatním mužům v autě se nic nestalo. Airbag zafungoval.
Avšak toto je Zápisník labužníka a já bych měl psát především o jídle. Marián byl v tomto směru ideálním partnerem k diskuzi. Rád jedl a rád o jídle mluvil. Prý také rád vařil, avšak já osobně jsem toho nebyl bohužel nikdy svědkem. Všechno znám jen z doslechu.
Často se chlubil svým vynálezem, dietní klobásou. Byla to vařená mrkev, do které vyvrtal po délce díru. Udělal z ní prostě trubku. A pak tu trubku naplnil směsí dušené zeleniny. Někdy to dělal nasladko, pak mrkvovou klobásu vyplnil šlehačkou a polil čokoládou. Geniální!
Navrhl jsem mu kompromisní variantu.
„Proč nestrčíš do té mrkvové trubky párek?“
Zajásal nad tím nápadem a prý to neprodleně vyzkoušel. Sklidil prý aplaus.
V jednom novinovém rozhovoru, kterého se zúčastnil i Milan Lasica, byla řeč o českých obložených chlebíčcích.
Marián suverénně prohlašoval: „Nejvyšším vrcholem českých vynálezů jsou přece chlebíčky! To nikde jinde na světě není! To charakterizuje český národ - kdo má rád obložené chlebíčky, vyhraje. Podívejte se na poslance Jandáka! Samozřejmě, že Jandák musí být populární. Miluje chlebíčky a dává si je, kam přijde. Já jsem si ho s těmi chlebíčky i vyfotil. Potom vám to ukážu, paní redaktorko. Kdybyste viděla, jak ten chlebíček dokázal prožívat! S jakou chutí!“
V knize rozhovorů, které s Mariánem vedl Ján Štrasser, jsem se dočetl o tom, co má Labuda nejraději – a co vůbec rád nemá. A dojalo mě, že to jediné jídlo, které já nesnáším, odmítá i Marián. Je to škraloup na bílé kávě!
Jednou jsme si povídali o tom, jak musí herci jíst přímo na jevišti. Většinou je to problém, protože jídlo, které režisér hercům vnucuje, není dobré, je okoralé nebo dokonce pouze kamuflované. Marián Labuda prohlašoval, že si vždycky prosadí sám, co bude na jevišti jíst. V jedné hře si například prosadil, že bude jíst jablka s eidamem a zapíjet to pomerančovým džusem.
„Má to velkou výhodu. Nezkazí se to.“
Během jedné mé návštěvy v Bratislavě jsme šli s Mariánem na oběd do restaurace. Studoval jsem jídelní lístek, ale nemohl jsem se rozhodnout. Marián byl rozhodnut okamžitě.
„Dám si demikát.“
Věděl jsem, že jde o brynzovou polévku, ale zatím jsem ji nikdy neochutnal. Teprve později jsem v knize Petera Ševčoviče o starých prešpurských receptech četl důvěryhodný návod k přípravě: „Do vařící osolené vody zamíchej lžičku mleté papriky, na dno polévkové mísy dej na kostičky nakrájený chléb, jemně sekaný čerstvý kopr a rozdrobenou bryndzu – píšu bryndza, ne brynza, jak někdy píší Češi, bryndza je jadrnější. Dál: zalij to tou horkou paprikovou vodou a nechej chvíli pod pokličkou pařit. Potom smíchej žloutek a zakysanou smetanu, vlij to do demikátu a řádně promíchej.“
Labuda tvrdil, že nejlepším základem demikátu je voda, v níž se vařily bramborové halušky. Tato vroucí voda se nalije do polévkové mísy, v níž je rozdrobená (musí být domácí a skvělá) ovčí brynza, nadrobno nasekaná cibule, kmín, pepř a mletá paprika. Vše se pečlivě rozšlehá. Na dno talířů se položí kostky chleba opraženého na sádle. Zalijí se polévkou a ochutí koprem nebo petrželovou natí. Existuje samozřejmě spousta variant. Některé recepty přísahají na slaninu, která se musí rozpustit, na ní se teprve opeče cibule. Jiné recepty radí zamíchat do polévky smetanu, jiné zase žloutky, případně obojí. A někteří Bratislaváci si demikát nedovedou představit bez česneku. Připravte se ovšem na rozhořčené reakce rodáků z Liptova, kteří budou tvrdit, že demikát je jejich, ne bratislavský! Rodáci z Detvy však hlasitě protestují, protože je doloženo, že první brynzárna byla založena roku 1787 v Detvě.
Marián mě však upozornil, že nezbytnou podmínkou této polévky je kvalitní domácí brynza. „Tu v Prahe nekúpiš!“ A ihned mě zavedl do jednoho krámu, kde prý mají nejlepší brynzu „jediný v celej Blave, ba v celej Európe“.
