MŮJ TIP - Gundel

Gundel Károly út 4, Budapešť, Maďarsko

Tel.: +36 1 889 8100
E-mail: info@gundel.hu 

www.gundel.hu

Otevřeno každý den 12:00-24:00

Z jídelního lístku:

Maďarská rybí polévka podle Johna Gundela (3.900 HUF)

Maďarská gulášová polévka podle Károlyho Gundela (3.900 HUF)

Tradiční Vichyssoisse s citronovou příchutí (3.600 HUF)

Chřestové velouté (3.600 HUF)

Kozí sýr s lanýži (3.800 HUF)

Pomalu vařená husí játra ve vlastní šťávě s tříbarevnou cibulí (6.600 HUF)

Gundelova paštika z husích jater s kdoulí (6.600 HUF)

Grilovaná balatonská štika s račím ragú (5.600 HUF)

Telecí roštěnka s perigordskou omáčkou a lanýžovými bramborami (13.500 HUF)

Hovězí svíčková podle Franze Liszta, grilovaná husí játra, omáčka z lesnich hub (13.500 HUF) 

Kuře podle Kally s vaječnými knedlíčky, sýrem a paprikovou omáčkou (7.500 HUF)

Klasická pečená kachna (11.500 HUF)

Lanýžové ravioli (5.500 HUF)

Palačinka podle Gundela v omáčkou z hořké čokolády (2.500 HUF)

Pečená jablka s borůvkový štrůdl (2.900 HUF)

Flambované jahody s domácí vanilkovou zmrzlinou (3.300 HUF)

Upozornění: 

Jedna z nejslavnějších maďarských restaurací byla otevřena v roce 1910, jméno jí dal legendární maďarský kuchař Károly Gundel, zakladatel moderní maďarské kuchyně. Podnik se objevil v mnoha filmech, v mnoha románech se odehrávají scény právě zde. Současný šéfkuchař Gábor Merczi se snaží pokračovat ve směru, jakým vykročil kdysi zakladatel restaurace. Je to samozřejmě luxusní podnik a ceny tomu odpovídají. Tisíc forintů dostanete za necelých devadesát korun.

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, jestli máte raději čokoládové pralinky nebo želatinové bonbony. Některé názory: lepší je čistá hořká čokoláda než pralinky, náplně prý bývají sporné. Nejlepší jsou s višněmi v alkoholu, s chilli nebo čajem Matcha... Želé mívají různou kvalitu, nejlepší jsou ty, jež neobsahují alergeny a jsou bezlepkové, bez přidání cukru. Prý prospívají kloubům. Výsledek tohoto souboje je však přesto jasný:

Mezi bonbony s převahou zvítězily čokoládové pralinky nad želatinovými bonbony! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 29. 8. 2016.

Zápisník labužníka 26/8/2016

Nedávno se mi dostala do ruky francouzská kniha nazvaná Guide des aphrodisiaques (Průvodce afrodisiaky). Napsal ji Jean-Louis Degaudenzi teprve nedávno, ale autor vychází zásadně ze starých  encyklopedií. Některé jeho názory jsou vskutku zajímavé. Tvrdí například, že výraz „aphrodisiac“ vznikl až v roce 1742 z řeckého slova, jehož inspirací byla Aphrodité, bohyně lásky.  Aphrodisia tedy znamenalo „rozkoše lásky“. 

         Některá afrodisiaka jsou pro nás velice exotická a prakticky neznámá. Například esenciální olej z květů stromu zvaného kananga neboli ylang-ylang, který roste na Filipínách a v Indonésii. Kananga vonná (Cananga odorata Hook) je rychle rostoucí strom z čeledi láhevníkovitých. Rychlost jejího růstu prý může být vyšší než pět metrů za rok (!) a v ideálním klimatu dorůstá strom průměrné výšky 12 metrů. Květy jsou svěšené, na dlouhé stopce, šest úzkých okvětních lístků je zeleno-žluté (někdy i růžové) barvy, celý květ tvarem vzdáleně připomíná mořskou hvězdu. Květ je zdrojem vysoce vonného esenciálního oleje, který je běžně nazýván Ylang Ylang, je destilován z květů parní destilací a je využíván nejen v aromaterapii ke snížení vysokého krevního tlaku, ale i jako pozdvihovač nálady, zlepšuje pokožku a vlasy a pomáhá redukovat stres. Degaudenzi tvrdí, že před sexem stačí kápnout pár kapek tohoto oleje do zeleninového nebo ovocného salátu.

         Degaudenzi samozřejmě neopomíjí druhy zeleniny, jež mají odjakživa pověst afrodisiak: chřest, cibuli, artyčoky, čekanku, fenykl, ředkvičky, zázvor, karotku, celer... A také mořské plody jako ústřice, mušle, nakládané sardelky, raky, kraby. Překvapilo mne však, že tento autor zařazuje mezi afrodisiaka i některé zcela běžné kuchyňské suroviny, například meruňky. Tvrdí jednak, že mají velice sexy tvar, připomínají ženský klín. Jestliže se krásná žena vášnivě zakousne do šťavnaté meruňky, vypadá to opravdu velmi smyslně. Ale že by i obsah tohoto ovoce měl afrodisiakální účinky? Degaudenzi nabízí dokonce recept na „životadárný koktejl“: kilogram vypeckovaných meruněk doporučuje naložit od dvou litrů dobrého suchého bílého vína. Potom doporučuje přidat kandovaný cukr a pořádného panáka čistého alkoholu. A ochutit muškátem. Po dvou dnech prý se už dá tento zázračný nápoj pít – především před sexem. Pomáhá prý jak mužům, tak ženám.

        Další raritou, kterou francouzský autor ve své knize uvádí, je Vin d´ail, tedy česnekové víno. Slyšeli jste o něm někdy? Při podrobnějším čtení zjistíte, že jde o rozmačkaný česnek, který se dá na nějakou dobu marinovat do absintu. Tento extrakt lze potom ještě zředit horkým vínem. A nakonec přefiltrovat.    

         Autor se například široce rozepisuje o děhelu čínském (Angélique chinoise, latinsky Radix angelicae Diels), tedy sestře naší anděliky lesní. Používá se prý ke zvýšení ženského libida, říká se mu prý také „ženský ženšen“. Degaudenzi doporučuje přidávat vývar z této rostliny do kaší. 

         Také bedrník anýz (Pimpinella anisum), který Degaudenzi nazývá Anis vert, má prý významné afrodisiakální účinky, pokud je správně používán jako koření v pokrmech nebo jako čaj. Používají se sušené nažky, které lze snadno vydrolit z vrchní části nati s okolíky, dostatečně usušené na plachtách. Toto koření je nutno odlišovat od tzv. anýzu hvězdicového, což je badyáník pravý, obecně známý jako badyán (Anisi stellati fructus). V české literatuře tohoto druhu se však používání bedrníku anýzu jako afrodisiaka neobjevuje. Podobně překvapivé je zařazení arniky (Arnica montana), které česky říkáme bůhvíproč prha. Jsou to žlutě kvetoucí vytrvalé byliny se vstřícnými listy. U nás je prha arnika ceněnou léčivou rostlinou. 

        Naprosto mě však šokovalo zařazení bolševníku obecného (Heracleum sphondylium) mezi afrodisiakální rostliny. U nás je obecně tato rostlina považována za jedovatou. Dříve prý však patřil (zvláště ve východní Evropě) bolševník k hojně využívané zelenině, zejména při přípravě boršče. Dále se mladé listy používaly jako špenát a do salátů. Kořen a listy se používaly k přípravě zeleninových vývarů. V léčitelství se tinktura z bolševníku obecného používá jako antiepileptikum a antihysterikum. Cituji z jednoho českého zdroje: „Není vhodné se příliš potřísňovat jeho šťávou, která může u citlivých jedinců vyvolat podráždění kůže (zrudnutí) až otoky a puchýře na kůži. Celá rostlina je jedovatá, nejjedovatější jsou nezralé plody."

         Znáte tužebník jilmový? Francouzi mu říkají Reine-des-prés. Latinsky se jmenuje Spiraea Ulmaria. Dříve se tato rostlina používala v lidovém léčitelství jako přípravek pro utišení bolesti a horečky. Dodnes se prý z ní dělají léky Aspirin a Acylpyrin. V Podkrkonoší z ní dělají limonádu. A Degaudenzi doporučuje vařit z ní čaj a pít ho studený před sexem.

         Také zařazení blínu (Hyoscyamus niger) mě překvapilo. Ačkoli potom jsem v jakési staré encyklopedii našel zmínku, že vývar z blínu byl doporučován, když bylo třeba zažehnat zklamání v lásce.

         Překvapivě je mezi afrodisiaka zařazeno i vorvaní sádlo.

         Vášnivou konzumentkou afrodisiakálních jídel byla prý Kateřina Medicejská. Vyžadovala od svých kuchařů, aby každý den přidávali do jídel nějaké afrodisiakum. Zvláště jídla na zázvoru milovala. A věřila v jejich účinnost. 

          A ještě jedna rarita: voňavka zvaná Eau de la reine de Hongrie („voda královny uherské“). Tuto voňavku prý vynalezla Alžběta Piastovna, královna uherská, dcera krále polského Vladislava Lokýtka, jež byla matkou Ludvíka I., krále uherského i polského. Po smrti svého bratra Kazimíra vládla v Polsku, ale Poláci se proti ní roku 1380 vzbouřili. Legenda praví, že tuto úžasnou vodu dal královně anděl, aby si s její pomocí zachovala krásu (bylo jí už 72 let). Ve skutečnosti vymysleli tento preparát lékaři Arnaud de Villeneuve a Raymond Lulle v Montpellieru už na konci 13. století. Základem byl rozmarýn zkvašený jako víno a obohacený o esence levandule, bergamotu, jasmínu, bodláku a jantaru. Používala se nejen jako voňavka, ale také zevně jako lék na revmatismus, bušení srdce, horečku, neprůchodnost jater, žloutenku, zvonění v uších nebo bolesti břicha. A Degaudenzi tvrdí, že fungovala i jako afrodisiakum.

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI), která zveřejnila svůj odhad vývoje spotřeby potravin v České republice za rok 2015. Oficiální data zveřejní Český statistický úřad až na podzim. 

          Spotřeba masa bez ryb v českých domácnostech se podle této zprávy loni zvýšila o 4,5 procenta na 79,3 kilogramu na hlavu. Více se jedlo i ovoce, méně ryb. Došlo k poklesu spotřeby hovězího masa o 2,5 procenta, ale výrazně se zvýšila spotřeba drůbeže o 9,1 procenta i vepřového masa (o 2,9 procenta). I tak patří Češi v porovnání s ostatními evropskými státy k podprůměrným jedlíkům masa. Průměr EU byl podle posledních dat 83 kilogramů na osobu a rok.

Přes nejrůznější programy na podporu konzumace ryb se jejich spotřeba loni v ČR snížila o dvě procenta na 5,3 kilogramu. Ministerstvo zemědělství sice letos opět spustilo kampaň Ryba na talíři, která stála sedm milionů korun a měla Čechy motivovat k větší spotřebě sladkovodních ryb, avšak velkého úspěchu nedosáhla. Zřejmě proto, že se opět a opět nesmyslně opírá o propagaci kaprů a amurů, kdežto okouny, líny a pstruhy vynechává. 

         Češi loni snědli meziročně o 4,2 procenta více čerstvých mléčných výrobků, zájem se nejvíce zvedl u tvarohových dezertů, smetanových krémů a jogurtů. Přitom stoupla spotřeba přírodních sýrů, spotřeba tvarohů stagnovala a u tavených sýrů prý došlo ke snížení spotřeby, což je chválkyhodné, protože pokud jde o tyto nepříliš kvalitní sýry, byli jsme v konzumaci první na světě. 

Celková spotřeba mléka a mléčných výrobků vzrostla o 2,4 procenta. Češi také jedli více másla a sádla, naopak méně rostlinných jedlých tuků a olejů.

         Zajímavé je sledovat, kolik Češi a Češky snědí během roku například telecího masa. Je to pouhých deset deka na hlavu! Meziročně tento stav trvá, v roce 2014 to bylo stejné! Srovnáme-li to s vepřovým masem, je to více než čtyřistakrát méně! A spotřeba vepřového přitom ještě neustále roste. Zato spotřeba ryb neustále klesá, loni to bylo 5,3 kg na hlavu, o deset deka méně než předloni. Zajímavé je, že klesá spotřeba brambor (ze sedmdesáti kil na 61,4).  Zvyšuje se spotřeba ovoce – a to jak domácího, tak jižního.

MŮJ TIP - Albrecht

Mudroňova 82, Bratislava, Slovensko

Tel.: 00421 902 338 888

Email.: restaurant@albrechtrestaurant.com

www.albrechtrestaurant.com

Otevřeno Po-So 11:30-15:00, 18:00-22:30, Ne 11:30-18:00

Z jídelního lístku:

Cvikla, sladkokyselá polévka s kyselou smetanou a masovými pirožky (7,50€)
Bramborová chlazená polévka s fenyklem, ústřicí, kaviárem a rybími tramezzini (8,50€)
Tuňák, foie gras, mučenka, sušená kachní prsa, ančoivčková majonéza (13,90€) 

Suven alpský marinovaný, fenykl, šťovík, křepelčí vejce, sýr (12,90€)
Čočka beluga s mořskými řasami, crème fraîche, ústřice, vejce natvrdo, šalotka (12,90€)

Mušle sv. Jakuba zlehka opečené, květák, zázvorovo-máslová omáčka, rozinky (14,90€)
Chobotnice s bramborovou pěnou a uzenou paprikou, smažený česnek (13,90€)
Kachní játra Foie gras, zapečený krém s fazolky, jablky, brioškou (13,90€)

Zubatec grilovaný filet, sezónní houby, žampionové velouté s bazalůkou a ořechy (26,50€)
Pražma královská grilovaný filet, sladkokyselá čočka, křen, zelenina kopr  (26,50€)  

Kohoutí prsa pečená, pastinákové pyré s jablky, hroznové víno, ořechy, fíky (21,90€)

Mangalica, vepřový bůček se zelím, sušenými švestkami a lyonskými bramborami (21,90€)
Čokoládový dortíček s karamelem, ořechy a zmrzlinou (7,60€)
Klasické crème brûlée, podávané s hruškovým kompotem a vanilkovou zmrzlinou (6,50€)
Vanilkový a čokoládový piškot s vlašskými ořechy, malinami, jogurtová poleva  (6,50€)

Upozornění: 

V současné době zřejmě nejlepší slovenská restaurace. Na začátku 20. století zde byla vyhlášená stejnojmenná výletní restaurace s výhledem na Dunaj. V roce 2008 prošla budova rekostrukcí. Majitel a šéfkuchař Jaroslav Židek je Čech, dlouho působil v předních pražských restauracích, známý je rovněž z televize. Jeho parádním číslem jsou nejrůznější pyré. Zakládá si na domácí atmosféře a čerstvých kvalitních surovinách. Často chodí mezi hosty. Za zmínku stojí speciálně pro Albrechta vyráběné zrající sýry.

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše poslední Referendum vyhlašovalo souboj mezi dvěma maďarskými uzeninami: uherákem a čabajkou. Některé názory hlasujících: pokud jde o čabajky, nejlepší jsou gyulai kolbász. V rámci boje proti rakovině tlustého střeva bychom však měli raději konzumaci uzenin co nejvíc omezit. Uherák prý nejvíc chutná bez chleba, uříznutý  na tloušťku jednoho centimetru. Varování nad falešnými uheráky i čabajkami, které se objevují u stánků na venkově, většinou u frekventovaných silnic. Nicméně výsledek hlasování je naprosto jasný.

V souboji dvou maďarských uzenin zvítězil s převahou uherák nad čabajkou! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 22. 8. 2016.

Zápisník labužníka 19/8/2016

Demiurgická moc, jež budovala svět a člověka, měla bezesporu konkrétní důvody, proč obdařila lidské tělo schopností zažívat slast. Pokud jde o sexuální slast, byla zajisté nutná proto, aby člověk měl chuť se rozmnožovat, aby lidstvo nevymřelo. Ale slast labužnická? Jaký má konkrétní účel? Na první pohled se zdá, že žádný. Jistě, člověk musí jíst, aby nezemřel. Ale tím spouštěcím mechanismem je přece hlad! Slast z dobrého jídla je vlastně zbytečná, je už jen nadstavbou, mnohdy dokonce fungující proti úmyslům demiurga. Měl snad demiurg zájem na tom, aby bylo lidské tělo tlusté? Proč by to chtěl? Slast labužnická se řadí mezi ty lidské paradoxy, jež byly, zdá se, stvořeny pouze kvůli samoúčelné rozkoši – jako například klitoris u žen.

        Podle legendárního řeckého lékaře Hippokrata (460-377 př.n.l.) se na počátku světa lidský druh oddělil od zvířat především způsobem získávání a přijímání potravy. Hlavním rozdílem mezi lidskou a animální výživou bylo, že od požírání syrového masa, syrových rostlin a rostlinných plodů přešel pračlověk k tepelné úpravě pokrmů. A začal se řídit jakousi prvotní životosprávou, tedy vyhledával potraviny, jež mohly vylepšit jeho zdraví. Hippokratés pak založil racionální lékařství. Začaly se dodržovat první náznaky jakéhosi režimu, v němž důležitou roli hrály potraviny (sitia) a nápoje (pota). Hippokratés napsal knihu Peri diaités (O životosprávě), která je vlastně prvním odborným literárním dílem, týkajícím se jídla a pití. Hippokratovo dílo týkající se životosprávy později rozšířil o nové poznatky řecký lékař Diokles z Karystu (375–295 př.n.l.).

       Musíme ovšem vzít na vědomí, že v době Hippokratově bylo povědomí o světě obydleném lidmi jen velmi omezené. Hippokratés pojmenoval osídlené oblasti (ekumeny) takto: 

1.         a) chladná severní ekumena, kde žili Skýtové
2.         b) mírná ekumena, nejpříznivější pro život, do níž patřilo Řecko a okolí
3.         c) suchá jižní ekumena v místech, kde je dnes Libye, Egypt a asijské země.

       Zajímavé postřehy o této historické tendenci můžeme číst v díle francouzského spisovatele a filozofa Michela Foucaulta (1926-1984), konkrétně v knize Užívání slastí, což je druhý díl knihy Dějiny sexuality.

       Foucault tvrdí, že první příkazy ke střídmosti definovali následníci učení řeckého filozofa Pythagorase (570-510 př.n.l.), kterým se dnes říká Pythagorejci. Jejich názory byly poprvé publikovány už několik desítek let po Pythagorově smrti. Z dnešního pohledu se život Pythagorejců podobal klášterní řeholi, byl založen na askezi a vyžadoval přísnou disciplínu. 

       Foucault dále prohlašuje, že už řecký filozof Platón (427-347 př.n.l.) varoval před přemírou rozkoší a slastí. Mínil tím ovšem především rozkoše sexuální, avšak zmiňoval se i o jídle a pití. Pro „nemírnost rozkoší“ zavedl termín akrateia hédonés. Dokonce i do své Ústavy zařadil poznámku o „nemocných lidech, kteří místo aby dodržovali životosprávu, nepřestávají nadměrně jíst, pít a souložit...“

       Platónův současník Sókratés (469-399 př.n.l.) vložil Ctnosti do úst tato slova: „Mí přátelé mají z jídla a pití požitek (hédeia...aplausis) příjemný a klidný (apragmón), neboť nejedí a nepijí, dokud po tom nepociťují touhu.“

       Na Platóna navázal později Aristoteles (384-322 př.n.l.), jenž se ve svém díle věnoval popisu slasti: řadil slast mezi určující pocity, které formují člověka. A snažil se definovat tyto pocity po etické stránce. A tak vedle slastí duševních (jako je například slast z uměleckého díla) jmenoval i slasti tělesné, mezi něž řadil i slast zvanou akolasia, jež vzniká vždy tam, kde dochází k tělesnému dotyku a kontaktu - tedy nejen slast sexuální, nýbrž i slast z konzumace jídla a nápojů (viz Etika Eudémova). Na rozdíl od pocitů sexuálních však nežádal, aby byly slasti labužnické jakkoli regulovány. Přestože připouštěl nutnost určité střídmosti i zde.

       „Nevázaní lidé překračují míru (hyperballúsi) ve všem, vždy se těší z něčeho, z čeho nemají... Všichni lidé si totiž nějak libují v pokrmu a víně a tělesných požitcích, ale ne všichni tak, jak mají (úch´hós dei).“

       Téměř všichni významní řečtí filozofové pokládali askezi (askesión) za výraz svobody. Tvrdili, že svobodným člověkem je pouze ten, jenž dokáže tělesným choutkám odolávat. Naopak neschopnost askeze (podléhání tělesným choutkám, neschopnost jim odolávat) byla pro ně dokladem o nesvobodnosti člověka. Diogénes (413-322) to dokonce nazýval „otročení vášním“. Často prohlašoval: „Kdo hodně sní, není zdravější než ten, kdo sní, co potřebuje“. 

       Řecký filozof Plútarchos (46-127) napsal knihu Hostina sedmi mudrců, v jejíž části nazvané Otázky k hostině se zabývá mimo jiné i vztahem jídla a pití ke společenskému životu. Klade na první místo družnost společných chvil u stolu - a považuje okamžik kontaktu a konverzace za velmi důležitý. „Mlčky a beze slova se ve společnosti nacpat je vlastní pouze vepřům.“ 

       Ze starého Řecka se potom kult slasti přesunul do starého Říma. Střídmost v jídle a pití se však nijak výrazně nerozmohla, alespoň ne u lidí bohatých. Římský spisovatel Petronius (zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius) žijící přibližně v letech 27-66 před naším letopočtem, napsal román Satyricon, v němž kromě erotických příhod je také kapitola nazvaná Hostina u Trimalchiona, kde se popisuje hýření na hostině, kterou pořádá pompézní zbohatlík, jenž býval kdysi otrokem.

         Pozorujeme-li gastronomii z tohoto úhlu, musíme konstatovat, že mnoho receptů se během historie samozřejmě zajímavým způsobem proměnilo. A že i aristologie má svůj dispozitiv, tedy soubor gastronomických praktik, zahrnující vědecké výpovědi a předpisy pojímané z filozofického hlediska. Aristolog v těchto praktikách hledá asymetrii, o níž lze diskutovat. Na prvním místě (a nejčastěji) jde o asymetrii informací mezi prodávajícím (např. restauracemi) a kupujícím (např. hosty, zákazníky).  Příklad: prodávající má více informací o kvalitě surovin, z nichž připravil pokrm. Kupující je handicapován jednak menší odborností, jednak nemožností vidět na vlastní oči reálnou přípravu jídla. Velmi často se kupujícímu předkládá jiné (méně kvalitní, často levnější) zboží, než jaké žádal. 

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne jsou zprávy z několika tiskových agentur, které zveřejnily výsledky lékařských výzkumů o současné situaci, pokud jde o rakovinu tlustého střeva. Podle těchto zpráv se výskyt této nebezpečné nemoci v posledním roce na celém světě ztrojnásobil! A co je pro nás zajímavé: na rozšiřování této nemoci prý má velkou vinu vzrůstající móda grilování masa! Někteří lékaři jsou přesvědčeni, že obliba grilovaných mas, zejména těch tučnějších, které tak rádi konzumujeme s pivem (a potom si dáme cigaretku) je prvním krůčkem k flirtování s rakovinou tlustého střeva.            

        Jde o jedno z nejhorších nádorových onemocnění v České republice. Jen za posledních třicet let se jeho incidence zvýšila třikrát. Na sto tisíc mužů připadá devadesát pět nemocných rakovinou tlustého střeva, u žen je to šedesát tři. Je to tedy druhé nejrozšířenější nádorové onemocnění, které nás postihuje. U žen sice stále dominuje rakovina prsu, u mužů zase rakovina prostaty, avšak i tak ale držíme v evropských a celosvětových statistikách prvenství, a to nejen co do výskytu, ale i úmrtnosti. V případě rakoviny tlustého střeva a konečníku si za to ale do určité míry můžeme sami. Velký vliv na to, zda nám rakovinotvorné buňky vyhlásí válku či nikoliv, má naše životospráva, zejména to, co jíme.

          Právě stravovací návyky totiž do velké míry mohou ovlivnit to, jestli onemocníme rakovinou tlustého střeva. Strava spolu s životním stylem, ovlivňuje téměř zásadně (70-80%) fakt, že v lidském těle začnou bujet rakovinotvorné buňky. Kromě toho má ovšem vliv ještě i způsob přípravy jídla. Ruku v ruce s tím jde i konzumace tuků, hlavně nasycených mastných kyselin. Uzené a grilované maso má bezesporu velkou zásluhu na vzniku střevního nádorového onemocnění. Látky škodlivé pro náš zažívací systém mohou vznikat kromě uzení a grilování ještě i při pečení a smažení, avšak ne už v takové míře. 

          Naopak obranou proti rakovině tlustého střeva je určitě strava založená na vysokém obsahu vláknin, především ovoce a zeleniny. Důležitý je také přiměřený příjem bílkovin a mléčných výrobků. Pokud je strava správná, pak se ve střevech vytvoří biochemické prostředí, které napomáhá obranyschopnosti organismu. Pochopitelně i naše genetické predispozice mají velký vliv na schopnost ubránit se těmto chorobám. Jestliže však někdo z příbuzných (rodiče, sourozenci nebo děti) prodělal toto onemocnění, měli bychom více dbát na prevenci. Speciálně pak tehdy, jestli se nemoc objevila ještě před padesátým rokem věku. Mezi rizikové faktory karcinomu střev patří samozřejmě vyšší věk, téměř devadesát procent nádorů se zjišťuje u nemocných starších padesáti let. Dalším rizikovým faktorem je přítomnost polypů, které jsou prokazovány až u čtvrtiny vyšetřených ve věku nad padesát let. Výskyt polypů se pak zdvojnásobuje po sedmdesátém roce života. 

           Proto je tak důležité podstupovat pravidelné kontroly po pětapadesátém roce života. Jestli vám ale lékař oznámí, že se ve střevech polypy nacházejí, rozhodně nemusíte začít rozdělovat majetek svým blízkým. Dají se bezpečně a nenáročně odstranit endoskopicky. Ke skalpelu a chirurgickému zásahu je nutné se uchýlit až ve chvíli, kdy je nález větší. Čas však hraje v náš prospěch. Nádor ve střevech roste dlouhou dobu. Jeho výhoda tedy je, že než se z malého neškodného polypu stane nádor, trvá to několik let. To ale platí v případě, kdy skutečně pravidelně podstupujete preventivní prohlídky kolonoskopií. Jinak totiž přítomnost nemoci ve svém těle zaznamenat nemůžete. Alespoň do chvíle, kdy to ještě není tak vážné.  Ani minutu s návštěvou lékaře neotálejte ve chvíli, kdy se ve stolici objeví krev nebo hlen.

MŮJ TIP - Baník

Českobratrská 15 701 00 Ostrava 

Tel.: +420775709084

E-mail: expand@expandservis.cz
www.expandservis.cz/banik.html
Otevřeno Po-Čt 10:00-22:00, Pá 10:00-01:00, So-Ne 14:00-22:00

Z jídelního lístku:

Slezská česnečka (29 Kč) 

Slepičí vývar s masem a nudlemi (29 Kč) 

Domácí dršťková (29 Kč) 

Domácí bramborák (49 Kč) 

Čuška burek - opékaná paprika plněná balkánským sýrem (39 Kč)

Restované grundle, koření (39 Kč) 

Smažený hermelín (59 Kč) 

Smažené tvarůžky (59 Kč) 

Steak kuřecí stehenní (99 Kč) 

Mešana skara, grilovaný masový mix, domácí hranolky, sýr (249 Kč) 

Pržola z krkovice, domácí hranolky, lutenica (129 Kč)

Svíčková na smetaně, knedlík (79 Kč)

Hovězí guláš, knedlík (79 Kč)

Dvě palačinky s marmeládou a šlehačkou (29 Kč)

Dvě palačinky s malinami a horkou čokoládou (49 Kč)

Upozornění: 

Toto je spíše kuriozita, velmi oblíbená lidová jídelna v centru Ostravy, kam jsem chodil už v šedesátých letech. Vaří se zde velmi levně, žádné výstřelky, až na občasnou mírnou inspiraci Balkánem. Obvykle se nabízí každý den dvouchodové menu za 69 Kč, polévka je jen jedna, kdežto hlavní chody jsou tři na výběr. Například vařené hovězí s koprovou omáčkou a houskovým knedlíkem stojí za ochutnání. Ostravská piva Radegast a Ostravar.

Výsledek referenda

REFERENDUM

V minulém Referendu jsme se vás zeptali, jestli máte raději ravioli nebo pelmeně. Některé názory: v zimě pelmeně, v létě ravioli! Do skupiny patří i čínské jiaozi a japonská gyaoza, jakož i bryndzové pirohy s koprem, zakysanou smetanou a škvařenou slaninou. Také jihotyrolské Schlutzkrapfen, ladinské Casunziel nebo korutanské Kasnudel. Někteří dávají u pelmení přednost doplnění vývarem s kapkou octa. Také ravioli plněné vaječným žloutkem jsou vynikající. Na jaře se některé taštičky plní kopřivovou náplní, polévají oříškovým máslem a sypou granou nebo parmezánem. Nicméně výsledek hlasování je jasný:

Mezi plněnými taštičkami velmi těsně zvítězily ravioli nad pelmeni! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 15. 8. 2016.

Zápisník labužníka 12/8/2016

Jedno často užívané slovenské úsloví zní „tlačenie kalerábov do hlavy“. Tedy česky tlačení kedlubnů do hlavy. Obdobný český výrok je „vrážet klíny do hlavy“. Myslí se tím zejména způsob, jakým muži svádějí ženy. Chrlí na ně lavinu sladkých slov, oblbují je vylhanými květnatými frázemi.  Slováci takovým svůdníkům říkají „kalerábisti“. Slovenský zpěvák Miro Šmajda dokonce nazval jednu svoji písničku Kaleráby. A není tam ani slovo o vaření. Miro zpívá: „Iba do hlavy ti tlačím kraviny a kaleráby...“ Také zpěvačka Michaela Pašteková zpívá „Kaleráby, kaleráby tlačíš mi do hlavy, už ma to nebaví...“ 

         Marně přemýšlím, proč si Slováci pro tuto metaforu vybrali zrovna kedlubny. Tuto chutnou zeleninu přece není nutno nikomu vnucovat. Jako například rybí tuk. 

         Na Ostravsku se kedlubnům říká „keleruby“. A velice populární jsou tam některé kedlubnové pochoutky: například kedlubny dušené na másle nebo kedlubnové řízky. Kedluben (latinsky Brassica oleracea var. gongylodes) je vyšlechtěnou varietou druhu zvaného brukev zelná a je považována za jednu z nejžádanějších košťálových zelenin. Její původní forma se už ve volné přírodě nevyskytuje. Jako většina košťálovitých i kedluben pochází z oblastí okolo Středozemního moře, jako další místo původu je udávána oblast Tibetu v Číně. Kedluben je dvouletá rostlina, vysoká dvacet až padesát centmetrů, která v prvém roce vytváří typickou nadzemní stonkovou hlízu (bulvu) o průmeru 10-15 centimetrů. Ta vzniká zkrácením a sekundárním ztluštěním nevětveného stonku, bočním růstem meristémového pletiva u vegetačního vrcholu. Z hlízy vyrůstající dlouze řapíkaté listy s podlouhlými, elipsovitými až okrouhlými čepelemi. Hlíza bývá kulovitá, elipsoidní nebo svrchu zploštělá, na povrchu může mít barvu šedozelenou až žlutozelenou nebo fialovou, shodně bývají zbarveny i listy. Uvnitř hlízy je šťavnatá dužina bílé barvy. Druhým rokem vyrůstá stonek (košťál). Hlíza se ovšem musí v kuchyni použít ve chvíli, kdy je ještě mladá a pružná, později začně dřevnatět a ztrácí dobrou chuť. Výborné je také kedlubnové zelí nebo kedlubnová polévka. Francouzi říkají kedlubnům Chou-rave a milují je například plněné mletým telecím masem (Choux raves farcis à la viande hachée). Oblíbený je také kedlubnový gratin, zapékaný nákyp připravovaný podobně jako bramborový, s vejcem, sýrem a smetanou. V Německu říkají této zelenině Kohlrabi a dělají z ní například smažené bramboráčky.

         Pokud jde o samotné Slovensko, najdeme tam na jídelních lístcích takové názvy jako například Kalerábovo-paradajkový šalát, Halušky s kalerábom, Vyprážaný kaleráb, Kaleráby plnené mäsom, Kaleráb na masle so syrom, Nátierka z kalerábu a mrkvy, Mrkvovo-kalerábové osvieženie, Mrazený kaleráb, Kalerábová polievka s cícerom, Cestoviny s kalerábom, Marinované kalerábové plátky s orechami, Kalerábové placky, Kalerábové pečené fašírky, Zapékané kaleráby so salámou... Myslím, že není nutno překládat. Pokud nevíte, co je cícer, pak tedy vězte, že je to cizrna.

         Začali jsme však kedlubnovou metaforou a pak je tedy třeba dodat, že gastronomické metafory se ovšem používají i v češtině. Že obtloustlý mladík je buřt, to chápu. Nechápu však, proč se krásné štíhlé dívce říká buchta. Že bábovka je někdo měkký, dá se pochopit. Když se o něčem řekne, že je to guláš, musí být ihned každému posluchači jasné, že to znamená „smíchat cokoli s čímkoli“. Nebo kobliha, vdolek. Když nějaký mladík dostane tuto přezdívku, je každému ihned jasné, o jaký typ chlapce jde. Naopak: když se o nějakém mladíkovi řekne, že je řízek, znamená to svalnatce s pevným tělem. Proč? Řízky jsou přece křehoučké! Když se o někom řekne, že je salát, znamená to bezesporu, že nic neumí a není pevný. Proč? Šunka je staré auto. Proč? Kdo s kým peče znamená vztahy odehrávající se nejen v kuchyni u plotny. Lámání chleba byl důležitý okamžik při obchodních jednáních ve starém Římě: tato jednání se totiž většinou odbývala během jídla. A došlo-li na lámání chleba, byla hostina (a obchodní debata) ve fázi, kdy opravdu šlo o to nejdůležitější. Bible ovšem dala tomuto výrazu ještě i jiný význam, protože Ježíš údajně při poslední večeři vzal chléb, lámal ho a rozdával apoštolům jako své tělo. 

         Co znamená házet hrách na zeď, dobře víme také všichni. Co znamená „dostat se do pěkné kaše“, to také víme všichni. Ostatně neříkáme to jen my Češi, také Italové mají skoro stejnou frázi: Ti sei messo in un bel pasticcio! Mimochodem: Italové mají ještě jedno přísloví, které s naším tématem souvisí: Gallina vecchia fa buon brodo! Znamená to, že i stará slepice je dobrá na polívku. A ještě jedno italské přísloví se mi líbí: Meglio l'uovo oggi che la gallina domani! Znamená to, že lepší je vejce dnes než slepice zítra. 

        Ostatně i mnoho významných věcí je přirovnáváno k jídlu. Nudlička je také to, co teče z nosu během rýmy. Koláč je také kulatá mlha kolem hvězd, nebo ostatně cokoli kulatého. Město New York je Big Apple – Velké jablko. Italům se někdy říká Makaróni, podobně jako Angličané říkají Francouzům Frogeaters nebo Němci Froschfressers (žabožrouti). Dauphin je nejen následník trůnu, ale také delfín a dokonce i bramborový nákyp! Gratin Dauphinois byl prý totiž vymyšlen ve stejnojmenném francouzském regionu. A když Čech řekne: „To je jiný kafe!“, má to význam takřka politický. Stejně jako „přidejte do toho textu nějakou omáčku“. V šedesátých letech se dokonce některým politikům říkalo „konzervy“. A klobása se někdy říká mužskému penisu.

  

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že inspektoři Michelinu ocenili v nedávno vydané publikaci věnované Singapuru poprvé také dva pouliční stánky. Hvězdičku Michelin získaly singapurské stánky: jeden se jmenuje Hong Kong Soya Sauce Chicken Rice and Noodle a druhý má název Hill Street Tai Hwa Pork Noodle. Tyto dvě pouliční prodejny jídla jsou tedy prvními držiteli michelinské hvězdy ve své kategorii. Tento překvapivý ortel radikálně mění dosavadní způsoby oceňování. Zatím získávaly hvězdičky pouze restaurace umístěné uvnitř budov, kde hosté seděli na židlích u stolů. Nyní poprvé se může hvězdičkou od Michelina pyšnit stánek, který poskytuje pouze jídlo bez servisu a bez možnosti sníst si ho přímo na místě.

          Singapur je první zemí jihovýchodní Asie a teprve čtvrtou zemí celého kontinentu, kterou hodnotili michelinští inspektoři. Ač se to zdá skoro neuvěřitelné, je pravdou, že v této nevelké zemi existuje více než 6.000 stánků, u nichž se kolemjdoucím prodávají nejrůznější pokrmy. Kupující je pak jedí vestoje, z ruky.

          Majitel jednoho ze stánků uvedl, že je oceněním nesmírně poctěn. Doufá, že mu michelinská hvězdička pomůže přitáhnout mladé zájemce nejen o jeho pokrmy, ale že také upoutá žádoucí pozornost na pouliční vaření, které je doposud spíše doménou starších kuchařů. Ti mladí o něj příliš nestojí.

          „Mám z toho opravdu velkou radost. Nikdy jsem netušil, že se tento typ stravování dočká světového ocenění. Snad to tak budou vnímat i další generace,“ uvedl Čan Hon Meng před svým stánkem.

           „Myslím si, že si tento stánek ocenění doopravdy zaslouží,“ uvedl jeden z hostů Roy Seeto, který se zde stravuje pravidelně.

           A skutečností zůstává, že jen těžko si vyzkoušíte nějaký michelinský podnik levněji, než právě v Singapuru. Jednapadesátiletý kuchař totiž nemá v plánu zdražovat. Kuře s rýží, které je jeho nejpopulárnějším pokrmem, servíruje denně během oběda asi 150krát. A cena? V přepočtu jen asi 45 korun!!!

MŮJ TIP - Manú Risto

Dětský ostrov 25, Praha 5-Smíchov

Tel.: +420 725 16 16 16

Email: kontakt@manuristo.cz

www.manuristo.cz

Otevřeno každý den 12:00-24:00

Z jídelního lístku:

Sicilská caponata s buvolí mozzarellou (190 Kč)

Krém z medvědího česneku, grilované kalamáry (190 Kč)

Carpaccio a bonbónky z hovězí Fassony s ořechy a pistáciemi (340 Kč)

Mušle svatého Jakuba – pečené v troubě i syrové jako tatarák a sashimi (390 Kč)

Tatarák z tuňáka, řasy wakame, sashimi, salát z avokáda a okurky (390 Kč)

Tatarák z tuňáka Punta di Coltello a řasy wakame (320 Kč) 

Risotto s jarní zeleninou, syrové Gambero rosso (390 Kč)

Spaghetti s kamčatským krabem, fazole Fava (590 Kč)

Maltagliati a Frutti di mare (350 Kč)

Gnocchi z červené řepy, husí prso (290 Kč)

Jarní kuřátko, zeleninový prohoz, hráškové pyré (390 Kč)

Roláda z králíka plněná slaninou Lardo a bylinkami, mrkvové pyré s mangoldem (390 Kč)

Filátko ze smuhy (Ombrina Bocca D'oro), krém z bílého chřestu (490 Kč)

Upozornění: 

Ital žijící už dlouho v Praze Emanuele Ridi, známý z kuchařských televizních pořadů, se přesunul z dejvické restaurace Da Emanuel blíž do středu města. Jeho podnik teď sídlí přímo na Vltavě, na Dětském ostrově, dostanete se tam přes můstek ze smíchovského nábřeží. Jídelní lístek je složen z klasických italských pokrmů, některé si Manú (to je Emanuelova přezdívka) nápaditě vylepšil. Jídelní lístek se velmi často aktualizuje.

Výsledek referenda

REFERENDUM

Nastal čas vyhlásit výsledek vašeho posledního hlasování v Referendu. Souboj dvou dezertů byl hodně komentován: většina hlasujících se shodla, že jak makronky tak profiterolky lze velmi snadno pokazit nešikovnou přípravou a nedodržením kvality, především výběru a množství správných surovin. Dva hlasující přiznali svoji slabost pro laskonky, zvláště oříškové. Nicméně výsledek je jasný.

Mezi dezerty zvítězily těsně profiteroles nad makronkami! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 8. 8. 2016.

Zápisník labužníka 5/8/2016

Dostane-li se vám do ruky nějaká kvalitní kniha o německé kuchyni, budete možná překvapeni, když narazíte na recept zvaný Havelzander. Ne, nemá to nic společného s Václavem Havlem. Je to prostě candát z řeky Havel, tedy Havelský candát. Jako je třeba Sázavská štika.

        Havel je oficiální německý název řeky, které česky říkáme bůhvíproč Havola. Možná proto, že v dolnolužickosrbštině se té řece říká Habola. Tato řeka protéká Meklenburskem-Předním Pomořanskem, Braniborskem, Postupimí, Berlínem a Sasko-Anhaltskem. Je 333,7 kilometrů dlouhá a hezky se klikatí. Od pramene po ústí je to vzdušnou čarou jen 94 kilometrů. Protéká celou řadou jezer a přehradních nádrží. Vlévá se do ní Spréva, nakonec se sama vlévá do Labe.

        V řece Havel žije mnoho vynikajících candátů. Studená voda jim dává typickou chuť. Havelští candáti jsou řazeni mezi charakteristická berlínská jídla a recept je ryze berlínský: vykostěné filety z candáta se pokapou citronovou šťávou, osolí, opepří a posypou jemně nakrájenou čerstvou petrželkou. Potom se upečou v troubě na másle. Na pánvi se mezitím na másle opečou kolečka pórku, přidá se sůl, pepř a bílé víno, vše se nechá povařit a potom rozmixuje společně s šalotkou a tymiánem. Upečená filátka candáta se polijí touto omáčkou. Podává se s vařeným bramborem. V podstatě velmi jednoduché. Někteří Berlíňané mají rádi omáčku kyselejší a ostřejší, přidávají do ní tedy ještě vinný ocet a kajenský pepř.

        Mrzí mne, že jsem se nikdy Václava nezeptal, jestli Havelského candáta ochutnal.

        Když už jsme u typických německých receptů, rád bych se zastavil u jednoho z Hamburku. Jmenuje se Labskaus a zřejmě má jeho nepřeložitelný název něco společného s Labem. Kdo neochutnal Labskaus, nebyl v Hamburku. Pro české labužníky je to však dosti podivná lahůdka. Jen považte: obsahuje mleté (a potom lehce vařené) hovězí maso, vařené brambory a cibuli. To vše ještě jednou pomelte a smíchejte. K tomu přidejte plátky vařené červené řepy, nechte přes noc vychladit. Z octa, vody, strouhaného křenu, soli, pepře s cukru namíchejte omáčku. Druhého dne vše ohřejte a přidejte  strouhané jablko, nakládanou okurčičku, syrovou cibuli a hamburského matjesa. To je něco jako zavináč. Servírujte tak, aby na porci trůnilo ještě sázené vejce. Poprvé mi to hrozně moc nechutnalo, ale napodruhé jsem se do této pochoutky zamiloval. Od té doby si ji dávám pokaždé, když jsem na severu Německa. Zažil jsem samozřejmě i prudké hádky na téma co je a co není pravý Labskaus. Někteří Němci tvrdí, že základem musí být slanina, tedy přesněji kostičky opečeného bílého špeku. Na tento základ se teprve smí dát cibule, trošku osmažit, a teprve pak maso a rozmačkané brambory. Nevím. Ochutnal jsem obě verze a nedokážu tento spor rozsoudit.

        Třetím typickým německým pokrmem s podivným názvem je Arme Ritter neboli Ubohý rytíř. Nebo Chudák rytíř, chcete-li. Je to velice jednoduchý pokrm. Plátky bílého chleba vložte do horké směsi mléka, strouhané citronové kůry, cukru a skořice a  nechte chvíli ležet. Potom obalte plátky v rozšlehaném vejci. A opečte na pánvi na másle z obou stran do zlatova. Podávejte se švestkovým kompotem, můžete ovšem opečené plátky namáčet také ve vanilkové omáčce nebo jíst je jen tak. Jednou jsem měl Chudáka rytíře i se zmrzlinou. A několikrát jsem viděl varianty s třešňovým nebo jablečným kompotem. Dokonce i s červeným melounem. 

        Podle gastronomických historiků pochází tento recept ze starého Říma, má ho ve své knize prý už i Apicius s tímto textem: Aliter dulcia: siligineos rasos Franghiz, et Maiores buccellas facie. V lacte infundis, Frigis Et in Oleo Mel et superfundis inferes (Další sladké jídlo: nalámeš pečivo z ozimé pšenice a kousky ponoříš do mléka, potom opečeš na oleji, zaliješ medem.)
        Berlínský název vychází pravděpodobně z podobnosti chlebových plátků s tvarem rytířských štítů z Pavie (polovina 13. století) a nejstarší německý recept je ze 14. století, citován v německém slovníku bratří Grimmů. V Rakousku a jižním Německu se podobný pokrm jmenuje Scheiterhaufen (Ztroskotaná hromádka), v jihozápadním Německu zase Ofenschlupfer (Kalhotky z pece). 

        Ono se to na první pohled nezdá, ale Němci bezesporu ovlivnili velmi vydatně evropskou gastronomii – a nejen českou. O spoustě těch ovlivnění ani nevíme – nebo je přisuzujeme někomu jinému.

          Tak třeba kuča. Tak říkáme i u nás obyčejné hospodě, nepříliš luxusní, spíše naopak. Hodně Čechů se domnívá, že to slovo přišlo ze slovenštiny nebo ještě spíše odněkud z Balkánu. Omyl. Přišlo z němčiny.

          V němčině se tak odjakživa nazývá typická zájezdní hospoda: Kutscherkneipe – hospoda pro vozky, pro kočí. Kutscher je totiž německy kočí, vozka. A Kneipe je hospoda. Z toho vznikl název „kuča“, používaný  v několika slovanských jazycích. Dnes bychom mohli říct „šoférská hospoda“, jenže šoférů, kteří by si mohli dát pivo nebo sklenku vína, není mnoho, ani mezi taxikáři. Kuče tedy tiše vymizely. V Benátkách ovšem existují dál, jenže tam nechodí šoféři ani kočí, nýbrž gondoliéři. Znám jednu, která se jmenuje Al Vagon. Je přímo u přístaviště gondol. Muži ve slaměných kloboucích, s červenými puntíkovanými šátky kolem krku, tu popíjejí pivo. Gondoliéři zřejmě nejsou policií kontrolováni, mohou řídit svoji loďku i mírně opilí. V Čechách se v poslední době objevují hospůdky, u nichž zastavují cyklisté. Zatím jim policajti nedávají dýchat, aspoň ne každodenně. Cyklistické hospůdky leží poblíž cyklistických stezek, na trasách, kde se cyklistů objevuje nejvíc. Viděl jsem jich několik v jižních Čechách, především u rakouských hranic, a když jsem se tam zastavil, sedělo tam hodně Rakušanů a popíjeli pivo, které je u nás o více než polovinu levnější, než u nich. 

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne byla zpráva o nenadálém úmrtí Libora Ševčíka. V neděli v poledne podlehl tento známý novinář náhlé srdeční slabosti. Byl právě v Ivančicích na oslavě kamarádových narozenin. Pro mne osobně to byla zpráva šokující, protože Libor byl můj blízký přítel a vídali jsme se velice často. Právě dnes, ve čtvrtek, jsem se měli sejít v jedné restauraci. Naposled jsme se viděli na ochutnávce italských vín, od té doby neuplynuly ani dva týdny.

        Libor byl o tři roky mladší než já, rodák ze Znojma, pravověrný Moravák. Znal jsem ho už v dobách, kdy byl řadovým zpravodajským novinářem v deníku Mladá fronta. Po roce 1990 se však stal šéfredaktorem nově vzniklého MF Dnes. Vedl a formoval vlastně první demokratický český velkodeník. A potom Lidové noviny, které se snažily pracovat podobně jako před válkou. Když chtěl jít do důchodu, pověřil jsem ho funkcí šéfredaktora v časopisu Labužník, jehož jsem byl spolumajitelem. Sám jsem šéfredaktorskou pozici opustil s dobrým pocitem, že mám výborného nástupce. Libor se totiž už několik let věnoval psaní o víně a byl tedy jedním z mála tehdejších profesionálů, kteří měli o gastronomii aspoň přibližné znalosti. Společně jsme se potom snažili hledat mladé novinářské talenty, kteří by se tomuto oboru, jenž byl dlouho v nemilosti, věnovali. Časopis Labužník bohužel zanikl – a nebyla to ani Liborova, ani moje vina. Naše blízká spolupráce však neskončila. Vyvrcholila nakonec anketou Zlatý kuchař, jejímž jsem byl garantem za vydatné Liborovy pomoci. 

        Předpokládal jsem samozřejmě, že v úzké spolupráci budeme pokračovat i nadále. Domlouvali jsme se, že Libor převezme některé mé přednášky na univerzitě Humanitas ve Vsetíně, kde se snažíme vychovávat nové aristology. Ano, Libor byl bezesporu aristolog. Bude nám velice chybět.

MŮJ TIP - Goldener Stern

Stadtplatz 15, Gmünd, Rakousko

Tel.: +43 (0) 2852 54545
Email: hotel@goldener-stern.eu 

www.goldener-stern.eu

Otevřeno Po 18:00-21:30, Út-Ne 11:30-21:30 

Z jídelního lístku:

Silný hovězí vývar s játrovými knedlíčky a fritáty (4€ )

Studené gazpacho se sýrovými tramezzini (5€)

Salát Caprese s parmezánovými čipsy (7€)

Tatarský biftek s křepelčím vejcem (11,50€)

Bio mousse z kuřecích jater a kedluben (8€)

Tafelspitz z hovězím na způsob Waldviertel, krémový špenát, pečené brambory (16,50€)

Pravý Wiener Schnitzel z bio telecího, petrželkové brambory, brusinkový kompot (17€)

Pečená játra na způsob Waldviertel s bramborovým pyré a jablky (14€)

Kuřecí bio prsa z Limbachu, bramborový salát, brusinkový kompot (13,50€)

Pečený siven s rizotem a zeleninou (15€)

Pečený bio kapr na způsob Waldviertel, Zimmermannovy nudle, rajčata, vařená brokolice (16€)

Marinované borůvky s mákovou zmrzlinou, pampeliškovým medem a vanilkovou espumou (8,50€)

Meruňkové nebo nugátové palačinky (2,30€)

Náš dort (3,50€)

Jablkový štrůdl (3,40€)

Upozornění: 

V útulném hotýlku na náměstí v Gmündu (takže vlastně v sestře Českých Velenic) je restaurace Zlatá hvězda, v níž se vaří zásadně po rakousku, tradičně a poctivě. Tomuto kraji se říká Waldviertel a typickými pochoutkami jsou zde například nudle s mákem, pečená husa s bramborovým knedlíkem, bramborový guláš, místní tafelspitz, plněné papriky s bramborovou kaší nebo pečený kapr. Raritou je siven z místních velmi studených jezer. Čtyřchodové menu bez nápojů za 28€ ctí sezonu. Mnoho surovin je bio.