Kolem názvu našeho světadílu je mnoho nejasností. Nejznámější legenda se týká jisté mytologické krásky jménem Európa, která prý byla dcerou týrského krále Agénóra (píše o tom Ovidius ve svých Proměnách) a byla tak krásná, že se do ní zamiloval sám Zeus, největší z bohů. Zeus byl ovšem ženatý s Hérou, avšak své sexuální ataky uměl dobře maskovat. Tizian namaloval v roce 1559 obraz nazvaný Únos Európy, kde zobrazil, jak asi došlo k té akci. Také Adolf Born má obrázek na toto téma. V tomto případě se prý Zeus proměnil v mladého býčka, Európě se zalíbil a vlákal ji do moře. Mladá kráska se ustrašeně držela jeho rohů a on s ní doplaval až na Krétu. Byl to totiž jeho rodný ostrov. Tam Zeus opět přijal mužskou podobu a krásnou Európu oplodnil. Narodil se syn Mínos, později ještě další synové Sarpédon a Rhadamanthys. Potom se Zeus Európy elegantně zbavil: provdal ji za krétského krále Asteria. Podle tohoto mýtu, dodnes dosti živého, je nutno hledat počátky evropské kultury právě na Krétě. Tento ostrov dodnes patří do Evropy na její nejjižnější hranici, stejně jako ostrůvek Gavdos, který s Krétou sousedí.
Dovolte mi, abych se tentokrát zabýval Krétou podrobněji. Čeští labužníci, kteří v současné době hojně navštěvují tento ostrov, mají silný pocit, že zůstali v Evropě – a to z několika důvodů. Zejména proto, že v krétských restauracích nacházejí téměř stejná jídla jako ve svých domovských zemích. Především maso na grilu. A ryby na grilu. A hranolky a tak dále. Turistika, z níž Kréta v podstatě žije, vnukla majitelům restaurací mylnou myšlenku, že musejí vařit to, na co jsou cizinci zvyklí. A méně a méně vaří to, co je jejich přirozeností. Většina cizinců to ovšem chválí. Avšak labužníci jezdí na Krétu také proto, že chtějí ochutnat autentické krétské lahůdky. A ty potom hledají po celém ostrově s velkými obtížemi.
Nejtypičtější a „nejkrétštější“ jsou dušená jídla, vystavená v kovových mísách na pultech hospůdek. Například Stifádo, něco jako ragú. Může být připraveno z několika druhů mas, skvělé je z králičího, dokonce i ze sépií, ale pro mne je určitě nejzajímavější Agrími stifádo, které se dělá z masa divokých koz. Divoké kozy jsou na Krétě vidět hlavně v horách, kde se pasou na loukách a zdá se, že se nebojí lidí. Kozí stifádo se dusí na bílém víně. Podává se většinou s bramborem a dušenými cibulkami.
Rád bych upozornil na lahůdku, která se snad nikde jinde nedělá. Pro mnoho Kréťanů je to hlavní místní jídlo. Jmenuje se Briam (μπριάμ). Je to vlastně krétské ratatouille. Jinde v Řecku je to však většinou nákyp, tedy směs lilků, rajčat, brambor, cuket, cibule, paprikových lusků a česneku, zapečená spolu se sýrem feta. Ochucuje se bylinkami: obvykle tymiánem a oreganem. Jenže na Krétě se Briam nejprve trošku dusí nebo přímo vaří. Teprve potom se v troubě zapeče. Někteří kuchaři navíc nahrazují fetu místním jogurtem. Krétský Briam je prostě dosti tekutý. A Kréťané ho ochucují ještě i strouhaným muškátovým oříškem a bobkovým listem. Velmi důležité jsou v tomto případě brambory, musí být (stejně jako lilek) nakrájeny na tenké plátky a musí jich být přesně tolik, aby se chutě vyvážily. A samozřejmě výslednou chuť zvýrazňuje místní odrůda brambor, to se bohužel v Evropě nedá napodobit. Krétský olivový olej je v tomto případě také rozhodující. A krétský domácí bílý chléb se hodí k namáčení ve vynikající šťávě. Občas se musí sousto zapít kořalkou Raki.
Do briamu se na Krétě přidává i Chorta (χόρτα), což je něco jako jedlá tráva nebo portulák. Je to vlastně divoce rostoucí bylina, kterou Kréťané nepěstují, nýbrž trhají v přírodě, mnohdy ve skalnatém terénu. Jako se u nás někdy používají v kuchyni jedlé bodláky nebo listy pampelišek nebo kopřivy. Chorta (čti korta) se však dá koupit i na tržišti. V některých domácnostech vaří chortu s olivovým olejem, citronovou šťávou a kořením – a potom jedí za studena jako salát. Tvrdí, že v této divoce rostoucí zelenině je mimořádné množství minerálů a vitamínů.
Největší překvapení českého labužníka čeká, když se setká s jedním z tradičních pokrmů Láchano me chirinó. Jsou to totiž kostky vepřového bůčku, k nerozeznání od českých vrabců, pečení a potom dušení s bílým zelím! Tahle lahůdka obsahuje samozřejmě i olivový olej (krétský patří mezi nejkvalitnější), cibuli a kousíčky rajčat.
Sélino me araká je dušený řapíkatý celer s hráškem. Nedílnou součástí této jednuduché lahůdky je cibule, brambory a – kopr! V jedné vesnické hospůdce jsem jedl místní pruhované šneky (kohli) dušené ve skvělé paprikové omáčce. Na černé tabuli bylo napsáno pouze κοχλιοί. Risknul jsem to a dal jsem si je. Byli báječní! Vůbec jsem se nedivil slavnému lékaři Galénovi, který už ve 2. století napsal, že Řekové jedí šneky každý den! K masu tam podávali česnekovou omáčku Skordaliá, byly v ní mandle a ořechy. Dal jsem si také Piperiés jemistés me feta (papriky plněné fetou) a dodnes cítím na jazyku jejich skvělou chuť.
Kréťané samozřejmě také pečou. Například mečouna (Xífias), což je krétská „národní“ ryba. Ačkoliv je Kréta ostrov, čerstvé ryby tu jsou vzácností a jsou proto drahé. Na trhu a na jídelních lístcích je najdete pod souborným názvem Psária. Staří Kréťané připravovali mečouna velmi jednoduše: maso ochutili místními bylinkami (tymiánem, oreganem, pepřem, rozmarýnem, šalvějí) a opekli na žhavém popelu. Podobně dělají také parmice (Barbounia psita). Čerstvé bylinky potom na rybě nádherně voní. Hledal jsem při své návštěvě Kréty mečouna všude. Marně. Až poslední den jsem ho našel tam, kde jsem ho nečekal: v hospůdce přímo u pláže. Vysvětlení bylo prosté: ten podnik patřil Němce, její manžel Kréťan vařil. A Němka věděla, co její krajané budou na Krétě hledat.
A nakonec jedna rarita: Saganáki je krétský smažený sýr! Obaluje se pouze v mouce, smaží se na oleji a ochucuje se jen citronovou šťávou, solí a pepřem. Nejlepší je prý ze sýra Kefalotiri. Podává se s paprikovým salátem, žádná tatarka. Jenže pod názvem Saganáki můžete na Krétě dostat také něco úplně jiného: dušené krevetí ocásky (garides) dušené s rajčaty a sýrem feta! Je to hodně kořeněné a chuť sýra v tom úplně mizí.
Co by Čech určitě měl na Krétě ochutnat, je krétský „horský“ čaj, vařený ze sušené rostliny zvané latinsky Sideritis cretica. Česky se tento nízký keř jmenuje Hojník krétský. Jeho květy jsou (cituji) „tupě vejčité, na bázi srdčité až zaokrouhlené, vroubkované, v mládí oboustranně běloplstnaté, později na svrchní straně šedozelené, s hvězdovitými chlupy, řapík je většinou kratší než čepel“. Zkrátka – vypadá to jako sušený česnek. A když se tyto sušené stvoly zalijí vroucí vodou, chutná to báječně. Přátelé domorodci mi radili nesladit – avšak vydatně vdechovat tu vůni.
