Cornwall je velmi interesantní kraj na jihozápadě Anglie, poloostrov z něhož je to po moři vlastně jen kousek do Brestu. Znám pár labužníků, kteří na Cornwall jezdí poměrně často a pochvalují si tamější hospůdky, v nichž se dobře jí – nejen čerstvé ryby a mořské plody, ale i rozličné další lahůdky. V pobřežním městečku Padstow má například jednu svou hospůdku Rick Stein, jehož televizní pořady možná znáte. Vysílají se už i u nás. V Anglii je Stein nesmírně populární. Restaurace se jmenuje docela prostě Rick Stein's Seafood Restaurant.
Steinova hospůdka ovšem leží na severním břehu poloostrova. Kdybyste ale projeli přímo na jih, najdete na pobřeží městečko Menabilly, kde žila spisovatelka Daphne du Maurier (1907-1989), autorka slavného románu Mrtvá a živá. A ten román se odehrává právě zde. A v Cornwallu se odehrává i další slavný příběh této autorky, horror Hospoda Jamaica, zfilmovaný Hitchcockem. Hospoda Jamajka se odehrává na bodminském vřesovišti. Dnes je to obyčejné stavení v Bolventoru, postavené z žulového kamene s břidlicovou střechou. Je zde však nápis Jamaica Inn. Pod hospodou vede čtyřproudá dálnice. Hrdinka románu, statečná Mary Yellanová, běžela vřesovištěm z Jamajky do blízkého Altarnunu za proradným vikářem Francisem Daveyem, jenž byl hlavou bandy pobřežních pirátů. Ale můžete si tu dát třeba dobrou bramborovou polévku s fazolemi za sedm liber.
O anglické kuchyni už jsem psal mnohokrát. Není tak špatná, jak se říká. Tentokrát bych si chtěl všimnout jedné fráze, kterou možná neznáte.
Angličané říkají Salad Days („salátové dny“) období, kdy je člověk mladý, nezkušený a idealistický. Toto úsloví zpopularizoval William Shakespeare. Použil ho totiž ve své hře Antonius a Kleopatra (1606), kde Kleopatra lituje svého mladistvého citu k Juliu Caesarovi.
„...My salad days, When I was green in judgment, cold in blood...“ („Mé salátové dny, kdy mé úsudky byly zelené, krev studená...“
Ovšem označení „zeleným“ pro věci nezralé se používalo už mnohem dříve. Fowlerův slovník moderní angličtiny to vysvětluje takto: „Mládí je stejně jako salát syrové a neochucené zkušenostmi. Dětství se přirovnává k mléku a zralost k masu.“
Britská královna Alžběta II. k výročí své korunovační řeči prohlásila: „Ačkoliv jsem svůj slib pronesla ještě ve svých salátových dnech, nelituji jediného slova.“
Salátová fráze zdomácněla i mimo Anglii, zejména v USA – a byla použita v názvech několika knih, zvolili ji například Francoise Saganová nebo Charles Romalotti, své memoáry tak nazval herec Douglas Fairbanks ml., také několik sbírek kuchařských receptů použilo tento citát. Salad Days se jmenuje také britský muzikál z roku 1954 s hudbou Juliana Sladeho a texty Dorothy Reynoldsové. Salad Days je rovněž název dokumentárního filmu z roku 2014 o vývoji punkové a hardcore scény ve Washingtonu DC během osmdesátých a devadesátých let. Rocková skupina Procol Harum tak nazvala jednu ze svých písní. Frank Zappa zpívá ve své písni Electric Aunt Jemima: „Prázdniny v salátových dnech byly kořeněny plesnivou majonézou...“
Angličané mají naneštěstí stejnou smůlu jako Češi nebo Němci: nazývají slovem Salad jednak míchaný pokrm (tedy salát), ale také hlávkovou zeleninu (česky správně Locika setá – latinsky Lactuca sativa). Pokud ovšem nepoužívají slova Lettuce, které by se v souvislosti se „zelenými dny“ hodilo určitě lépe. Bramborový salát se v této souvislosti dá jako metafora přece jen použít obtížněji. Francouzi to mají jednodušší, avšak místo jednoho slova si mohou vybrat z mnoha: Laitue, Chou pommé, Sucrine, Feuille de chéne, Frisée, Rougette, Romaine, Mesclun...
Vzpomínám-li však na své vlastní „salátové dny“, musím si chtě nechtě vzpomenout na bramborový salát v automatu Koruna, jímž jsem se tehdy krmil téměř každý den. Byl totiž ukrutně levný. S jedním křupavým rohlíkem jsem měl oběd za necelé tři koruny. To bylo v roce 1960 a několika následujících. Potom i ten bramborový salát poněkud podražil.
Moje „salátové dny“ byly tedy spíše „korunové dny“ a patřilo do nich kromě toho salátu ještě i ruské vejce, gulášová polévka nebo houskové knedlíky bez masa, jen s omáčkou.
Po převratu v roce 1990 začaly v Česku „salátové dny“ s trošku jiným významem. Na jídelních lístcích českých restaurací se začaly v hojném počtu objevovat vedle obligátního Šopského položky jako Caesar salát, Caprese, salát Niçoise, Panzanela, Choriatiki, Tabbouleh, Coleslaw, ba dokonce i Waldorf nebo Cobb salát.
Ale ještě se vraťme do Anglie. Chci totiž upozornit na jeden anglický salát, který u nás téměř nikdo nezná. Je to oblíbená položka na tradičním anglickém pikniku, kdy se do speciálního koše naskládají lahůdky k pozdějšímu zkonzumování v přírodě. Ten originální salát se jmenuje Chestnut and Apple. Základem je konzerva naložených jedlých kaštanů. S obsahem této konzervy se smíchají kousky salámu a kousky syrových jablek. Nakonec se zamíchá vejce uvařené natvrdo. Osolit, opepřit, podávat s bílým chlebem, zapíjet cidrem nebo pivem.
V Irsku můžete ochutnat jinde nevídaný salát z mořských řas zvaný Carrageen. Někdy se k řasám přidává trošku česneku, je to prý hodně afrodisiakální. Zapíjí se pivem Guinness. A ještě jednu raritu zde mají, která se dá jíst i jako salát. Je to obdoba naší „lepenice“ zvaná Colcannon. Bramborová kaše smíchaná s vařeným zelím plus smetana, jarní cibulky, máslo a koření.
