Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední referendum se týkalo dezertu, zvaného Malakoff. Existují totiž dva druhy, jeden „vídeňský“ je nepečený sladký moučník, druhý „švýcarský“ je sýrový. Některé názory: vídeňský by měl být zastříknutý maraschinem, na povrchu čokoláda a šlehačka. Švýcarský má podobu kupole (jako ta pevnost) a někteří labužníci ho pojídají politý třešňovou kořalkou kirsch. Nicméně výsledek je jasný, naprosto jednoznačný.

Mezi dezerty Malakoff zvítězil vídeňský nad švýcarským!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 30. 7. 2018.

Zápisník labužníka 27/7/2018

V roce 1832 se jeden normandský kuchař jménem Alexandre Pharamond rozhodl přestěhovat s celou svou rodinou do Paříže jen proto, aby ukázal Pařížanům, jaká velikánská pochoutka jsou Tripes à la mode de Caen, tedy drštky po caensku, originální normandská úprava telecích drštěk. Pronajal si hospůdku nedaleko Les Halles, což bylo tehdy obrovské a úžasné tržiště v centru města, známé také jako „břicho Paříže“ z románu Emila Zoly. Fungovalo v letech 1183-1971. Dnes na tomto místě stojí velké obchodní centrum Forum des Halles, které obsahuje i stanici metra RER Châtelet – Les Halles a park Jardin des Halles. Kousek odtud je Rue Saint-Denis, ulička proslavená prostitutkami. Obrovská tržnice byla přemístěna na okraj Paříže do hal v obci Rungis, nedaleko letiště Orly.

Avšak vraťme se k Pharamondovi. Je to bezesporu zajímavý příběh a protože restaurace existuje dodnes, má velký půvab i pro české turisty.

Když v roce 1854 jistý Victor Baltard (pod záštitou císaře Napoléona III) začal renovovat Les Halles, byla už Pharamondova restaurace velice známá a oblíbená. Renovace tržnice trvala 15 let.

V roce 1879 Alexandre Pharamond přestěhoval svůj podnik do honosnějšího prostředí, na Rue de la Grande Truanderie číslo 24. Tam sídlí Restaurant Pharamond dodnes a honosí se úžasně vyzdobenými prostorami ve stylu pravé secese.

V roce 1898 se totiž v Paříži konala světová výstava a rodina Pharamondova se rozhodla restauraci kompletně vyšperkovat. Unikátní nábytek, zrcadla (zdobená a signovaná Picardem), keramika a výzdoba mají svůj původ v Normandii.

Restaurace se stala světově proslulou. Dokonce i legendární tlustý detektiv Nero Wolfe v jednom z románů, které o něm napsal Rex Stout, prohlašuje, že drštky po caensku u Pharamonda ochutnal. A to je co říct, protože Wolfe, jak známo, nenávidí cestování a málokdy se vzdaluje ze svého domu. Záhadu kolem caenských drštěk řešili také další dva slavní literární detektivové: komisař Maigret George Simenona a Hercule Poirot Agathy Christie. V Normandii však mají ještě jeden slavný recept na úpravu drštěk: Tripes de Chaplain byly zřejmě pojmenovány po sochaři Chaplainovi. Liší se od caenských tím, že se do nich nedává Cider ani Calvados.

Šéfkuchařem u Pharamondů je v současné době poměrně mladý Alexandre Belthoise. Dnes tam stojí porce caenských drštěk 21 euro. Restauraci je dodává řezník Michel Ruault z normandského městečka Vire (departament Calvados!), prý nikdo lepší drštky ve Francii nemá. Ale u Pharamonda mají i vynikající normandské klobásky Andouillette - za 24 euro.

U Pharamonda mají samozřejmě také mořské ryby a mořské plody vůbec. Všechno se upravuje důsledně „po normandsku“.

Normandie je území ležící na severu Francie, má téměř 600 kilometrů dlouhé pobřeží, které pak pokračuje směrem na západ do Bretaně. Území bylo nazváno podle vikingského kmene Normanů. Jedním z normandských symbolů je ostrov Mont-Saint-Michel s klášterem, monumentální architektonický útvar vyrůstající z mělkého moře. V době odlivu se dá na ostrov dojít pěšky. Z normandských měst asi nejvíc znáte Rouen, Cherbourg, Dieppe, Le Havre nebo Caen. Územím protéká Seina a vlévá se zde do moře. Říká se, že normandská kuchyně je kuchyně tří velkých „C“ – Calvados, Cidre, Camembert. Nejvýrazněji je zastoupeno maso drůbeží a králičí, klasickou tradiční lahůdkou je Lapin à la Normande (králík po normandsku), k jehož přípravě se používají typické místní suroviny: jablka, jablečné víno, jablečná pálenka, zakysaná smetana Crème fraiche, máslo a králičí maso. I v tradiční cibulové polévce ucítíte chuť jablek. Také drštky po caensku se neobejdou bez jablečného vína Cider. Tohle lehké víno je spolu s jablečnou pálenkou Calvados normandskou chloubou. Oblíbené jsou rovněž plněné vepřové nožičky, kachna v husté játrové omáčce s krví nebo dušené telecí maso se spoustou másla a smetany. Moc dobrá a nezvyklá je normandská omáčka obsahující smetanu, slávky, garnáty a houby. A téměř v každé restauraci najdete na jídelním lístku položku nazvanou Assiette de fruits de mer, což je mísa nebo talíř plný mořských plodů. Na tuto mísu samozřejmě patří i mušle slávky (Moule), ústřice (Huître) a humři (Hommard).

Je úžasné vyjít si ráno po odlivu na pláž, pozorovat vlny kanálu La Manche a stejně jako několik dalších labužníků hledat v písku mušle jakubky. Dají se jíst syrové přímo na místě a věřte mi, je to lahůdka.

Nikdo mě nikdy nepřinutí, abych o mušlích jakubkách (Pecten jacobaeus), kterým Francouzi podobně jako celý svět říkají Coquille St. Jacques, psal jako o „hřebenatkách“, což je šílený a debilní oficiální český název. To musel vymyslet absolutní blb. Podobný případ je ryba zvaná celým světem jako Svatopetrská (Zeus faber), jen my jí oficiálně a úředně nazýváme Pilobřich ostnitý!!! Dovedete si představit takový název na jídelním lístku? Kdo by si to dal? Proč se ta ryba nejmenuje docela prostě Petříček? Ovšem, abych byl spravedlivý, také Angličané mají v tomto případě svůj debilní název: John Dory. A Rusové? Ti taky musejí mít všechno extra. Říkají Petříčkovi Solnečnik.

Problematický je rovněž český název Mořčák (Dicentrarchus labrax) pro rybu, které se ve většině světových jazyků říká „mořský okoun“. Já mám rád italský název Branzino a říkám té rybě prostě Brancin. Tomu rozumí labužníci na celém světě a na jídelním lístku by se to hezky vyjímalo. Rozhodně líp než Mořský vlk, jak tu rybu nazývají čeští majitelé restaurací.

V Normandii patří mezi nejoblíbenější mořské ryby rozhodně Mořský jazyk (Sole). Je to nejcennější a nejchutnější z „plochých“ ryb. O něco lacinější je kamenáč (Turbot) a ještě lacinější jsou limanda (Limande) a platýz (Plie).

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva britského listu The Telegraph, že japonská mafie Jakuza pytlačí v moři novým způsobem: loví mořské sumýše zvané „mořské okurky“ a pašuje je do Číny. Je to prý miliardový byznys. Jakuza toto podnikání přidala ke svým stabilním aktivitám: pašování a prodeji drog, praní peněz a prostituci. Gangy „mořské okurky“ nelegálně vyvážejí především do Číny, kde jsou považovány za kulinářskou specialitu, informuje The Telegraph. 

Sumýši jsou v Asii a především Číně hodně populární. Za minulý rok týdeník Shukan Bunshun jejich vývoz z Japonska vyčíslil na částku, která v přepočtu představuje více než 4,2 miliardy korun. Na tento trh se tedy v posledních letech orientovaly i gangy japonské Jakuzy.

Jakuza je japonská zločinecká organizace, jejíž členové jsou známí svým výrazným tetováním. Samotný název Jakuza pochází z japonské karetní hry Ojčokabu a označovalo nejhorší karetní kombinaci. Japonská policie se snaží pašeráky zachytit při páchání trestného činu, ale gangy jakuzy podle serveru The Telegraph buď prchají na vysokorychlostních člunech, nebo úlovky pustí zpátky do moře. Minulý rok byl zatčen šéf největší jakuzské organizace Yamaguchi-gumi kvůli držení šedesáti tun sumýšů, dostal pokutu v přepočtu přes dvacet milionů korun.

Sumýši (Holothuroidea) jsou mořští živočichové z třídy ostnokožců, kteří se vyznačují válcovitým protáhlým a měkkým tělem. Leží na mořském dně zdánlivě nehybně, vypadají jako klobása nebo lidská fekálie. Jsou k vidění i ve Středozemním moři, například u chorvatských břehů. Kostra, kterou najdeme u mnoha jiných ostnokožců, je u sumýšů zakrnělá a omezuje se na mikroskopické kotvice ve tkáních. Kolem ústního otvoru se nachází množství chapadel, které se často ještě větví. Sumýš se živí filtrováním substrátu nebo prostým požíráním sedimentů. Dýchá přes tzv. vodní plíce, vzniklé na prokrvené tkáni konečníku. Vývoj se odehrává přes larvu, zvanou aurikularie. Jako potrava je loven především Sumýš jedlý (Holothuria edulis).

Sumýši jsou známí svým zvláštním typem obrany. Pokud se ocitnou v ohrožení predátorem, jsou často schopní vyvrhnout na nepřítele část svých vnitřníchorgánů, které útočníka zalepí a někdy i zabijí. V brzké době jsou tyto orgány opět regenerovány - a to na molekulární úrovni podobně, jako se hojí naše povrchová zranění.

Sumýši jsou považováni za příbuzné hvězdic a mořských ježků I když se svým vzhledem trochu podobají velkým slimákům, od mořských plžů, kteří jsou obdobou suchozemských slimáků, se dosti liší. Dodnes bylo popsáno asi 1 100 druhů sumýšů. Mnozí z nich, včetně druhů, které jsou loveny k jídlu, vypadají docela obyčejně. Ovšem jsou mezi nimi i druhy ověšenéné těmi nejexotičtějšími ozdobami nebo mají na kůži různé výrůstky, které jim propůjčují vzhled bradavčitých okurek. Někteří sumýši mají mikroskopickou velikost, ale jimí měří téměř pět metrů. Obvykle ale měří 10 až 30 centimetrů. Sumýši vytrvale spásají organickou hmotu. Bahno na mořském dně čistí jako armáda vysavačů. Nasávají velké množství usazenin, odfiltrují z nich organickou hmotu a nechávají za sebou jen čistý písek. Na jednom hektaru korálového útesů může žít až 5 000 sumýšů. Za potravu jim slouží mikroskopické organismy a organické usazeniny, které jsou buď na mořském dně nebo se vznášejí v okolní vodě. Částečky potravy zachycují až 30 péřovitými chapadly, která mají citlivá nervová zakončení. Každé chapadlo si pak sumýš vloží do ústního otvoru a „slízne“ z něj všechno, co se na něj zachytilo. Chapadlo pak znovu vztyčí a pokračuje ve sběru potravy.

Určité druhy sumýšů jsou „hostitelé“. K jejich „hostům“ patří ryby a jiní tvorové, kteří žijí v sumýšově zažívacím traktu a ven se odvažují pouze v noci, kdy shánějí potravu. Pohostinnost sumýšů využívá například 27 druhů ryb z čeledi jehličkovitých. Když je něco vyleká, uhánějí zpět do svého úkrytu uvnitř sumýše. Příležitostně si tyto rybky pochutnávají na rozmnožovacích a dýchacích orgánech svého hostitele. Sumýšovi to příliš nevadí, protože dokáže ztracenou tkáň regenerovat.

Pokud se objeví na trhu (většinou v Číně), jsou sumýši v sušeném stavu. Chcete-li připravit pokrm ze sušených sumýšů, je třeba začít s jejich přípravou alespoň 3 dny předem. Sušené sumýše opláchněte a nechte přes noc máčet ve studené vodě. Druhý den vodu slijte a sumýše zalijte vařící vodou, postavte hrnec na mírný oheň a asi hodinu nechte probublávat. Potom nechte ve vodě zvolna vychladnout. Potom nařízněte okurku podélně a pod tekoucí vodou odstraňte vnitřnosti. Ve studené vodě máčejte do dalšího dne. Třetí den vodu slijte, sumýše vložte do horké vody a opět na mírném ohni vařte. Nakonec důkladně properte, až voda zůstane čistá a bez černého slizu. Takto připravené okurky ihned zpracujte do pokrmů, protože jejich delší skladování není vhodné. Kousky vařeného sumýše lze zamíchat do rýže nebo do těstovin.

MŮJ TIP - U Kalivodů

Antonína Sovy 383, Pacov

Tel.: + 420 602 421 412
Email: m.markvart@seznam
www.facebook.com/Restaurace-U-Kalivodů-260445947840291/
Otevřeno Po-Pá 07:30-22:00, So 10:30-22:00

Z jídelního lísku:

Kuřecí polévka s nudlemi a játrovými knedlíčky (22 Kč)
Kostelecký guláš, bramborový knedlík (85 Kč)
Segedínský guláš, houskový knedlík (75 Kč)
Vepřová na žampionech, rýže (75 Kč)
Selská pečeně, houskový knedlík, zelí (75 Kč)
Vepřový závitek, rýže (75 Kč)
Pacovská sekaná, bramborový salát (70 Kč)
Čevapčiči, brambor, hořčice (75 Kč)
Smažený karbanátek, šťouchaný brambor, mrkvový salát (75 Kč)
Kuřecí stehno na paprice, houskový knedlík (75 Kč)
Hovězí svíčková, houskový knedlík (85 Kč)
Smažený vepřový řízek, bramborový salát (75 Kč)
Výpečky z bůčku, bramborový knedlík, špenát (75 Kč)
Játra na roštu, brambor (75 Kč)
Halušky s uzeným masem a zelím (75 Kč)
Vepřové nudličky na červeném víně, rýže (75 Kč)
Smažený sýr, brambor, tatarská omáčka (75 Kč)
Buchtičky se šodó (65 Kč)Kynuté ovocné knedlíky, tvaroh (65 Kč)

Upozornění: 

Ideální „obyčejná“ hospoda. Na nenápadném nároží blízko autobusového nádraží najdete podnik, v němž se dobře najíte za nepatrnou cenu. Půllitr pelhřimovského Poutníka (dvanáctka) stojí 28 Kč. Na jídelním lístku jsou běžné „hotovky“ velmi kvalitně připravené a z dobrých surovin. Obsluha neformální, leč sympatická. Chodí sem na obědy řemeslníci z celého města. Já se jim nedivím. Obrovské porce spořádají asi opravdu jen oni.

Výsledek referenda

REFERENDUM
Naposled jsme vás žádali, abyste rozhodli v Referendu souboj dvou úprav jehněčího masa: proti sobě stála úprava „italská“ (s červeným vínem a tymiánem) a „česká“ (s česnekem a majoránkou). Některé názory: k jehněčímu se spíš hodí víno bílé, ne? K české úpravě bych přidal ještě rozmarýn. Kvalitní jehněčí se už dnes dá sehnat, ale dá to fušku. Řezníci tvrdí, že Češi jehněčí neradi a tedy se špatně prodává. Výsledek je sice dosti těsný, avšak platí.

Mezi úpravami jehněčího masa zvítězila „česká“ (česnek, majoránka) nad „italskou“ (červené víno, tymián)!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 23. 7. 2018.

Zápisník labužníka 20/7/2017

Velice jsem záviděl americkému spisovateli Henry Millerovi (1891-1980), který prý uměl, jak sám tvrdil, „oddělit se od běhu světa“. To znamená „udržet mysl prázdnou, mlčet celý den, nečíst noviny a neposlouchat rádio ani místní klevety, oddat se naprosté nečinnosti...“ 

Dařilo se mi to pouze ve výjimečných chvílích, například tehdy, když jsem u neobydleného ostrůvku Šturago poblíž Rovinje v Chorvatsku ležel v nafukovacím člunu a houpal se na vlnkách.

Avšak přiznávám, ani v těchto vzácných chvílích jsem nedokázal „udržet mysl prázdnou“ neboli „nemyslet na nic“. Díval jsem se totiž do vody pod člunem a viděl tam vodní živočichy, jichž byl bezpočet. A aniž bych se snažil, cosi mě nutkalo je rozeznávat a správně pojmenovat. Později jsem si koupil v rovinjském antikvariátu starou knížku, v níž byly všechny ryby nakresleny a pojmenovány latinsky, chorvatsky a anglicky.

Od těch nejmenších, jako byly Sardina (Sardinka, Sardina pilchardus), Inčun neboli Srdela (Sardelka, Engraulis encrassiocolus), Papalina (Šprot, Clupea sprattus), až po ty větší. Velmi mi však chutnají malé rybičky, které se dají smažit jako grundle: nejlepší z nich je podle mého názoru Gira neboli Girica (Modrák, Spicara smaris – anglicky Pickarel), vynikající je také Cipal (Cípal, Mugil cephalus – anglicky Gray mullet) jehož jikry se suší a podávají jako „černý kaviár“, dále pak Trigja (Parmice nachová, Mullus barbatus – anglicky Mullet) nebo Trlja (Parmice červená, Mullus surmuletus – anglicky Surmuller), Lastavica (Štítník, Chelidonichthys lucerna – anglicky Tub), Gavun (Gavún, Atherina hepsetus – anglicky Smelt) nebo Iglice (Jehlice, Belone belone), přes ty větší jako je Fratar (Mořan, Diplodus vulgaris), Pic (Kanic, Diplodus puntazzo), Ugor (Úhoř, Conger conger) nebo Šnjur (Kranas, Trachurus trachurus). Dlužno ovšem připomenout, že v Chorvatsku se na trhu mořské ryby dělí do tří kategorií: ty nejlevnější třetitřídní neberu téměř vůbec v úvahu a nezjímám se o ně. Ani vzhledem ani chutí nejsou nijak přitažlivé: vyhýbám se především rybám jako je Skuša (Makrela) nebo Oslič (Štikozubec).

Naopak velice přitažlivé (a chuťově úžasné) jsou ryby první kategorie, mezi které patří například Zubatac (Zubatec, Dentex dentex – anglicky Dog´s teeth), Špar neboli Ovrata neboli Orada neboli Komarča (Mořan, Sparus aurata – anglicky Annular Git Head nebo Sparus nebo Gold fish), Ušata (Oblada, Oblada melanura – anglicky Black tail sea), Šarag neboli Šargo (Mařan, Diplodus sargus sargus – anglicky Sargo), Brancin neboli Lubin (Mořčák , Dicentrarchus labrax – anglicky Sea Bass nebo Base), Kovač (Pilobřich ostnitý, Zeus Faber – anglicky John Dory), Škrpina (Ropušnice, Scorpaena scrofa – anglicky Scorpion fish), Škarpina neboli Kirnja neboli Pirka (Mořský okoun, Serranus scriba – anglicky Grooper nebo Dusky serranus nebo Lettered Perch), Kanjac (Kanic, Serranus cabrilla – Comber), Golub nebo Raža (Rejnok, Raja Batis – anglicky Sting ray nebo Thornback ray), List (Mořský jazyk, Solea solea – anglicky Common sole), Lumbrak (Pyskoun, Symphodus tinca - anglicky Crenilabre paon), Grdobina (Mořský ďas, Lophius piscatorius - anglicky Frogfish), Pic (Kanic ostrohlavý, Diplodus puntazzo – anglicky Charp souted), Kantar (Mořan tmavý, Spondyliosoma cantharus - anglicky Black sea bream), Gof (Limanda, Limanda Operaphan – anglicky Yelow tail Cod)...

Některé ryby jsou sice krásné, když je vidíte plout pod vodou, avšak mezi labužníky velkou oblibu nemají: například Knez (Kněžík duhový, Coris julis – anglicky Rainbow-wrase), Morska mačka (Máčka skvrnitá, Scyliorhinus canicula - anglicky Catfish), Pauk (Ostnatec velký, Trachinus draco - anglicky Sting fish), Murina (Mořský okoun obrovský, Maccullochella peelii - Murray Cod), Lokarda (Makrela španělská, Scomberomorus maculatus – anglicky Spanish Mackerel), Arbun (Rúžicha, Pagellus erythrinus - anglicky Pandora), Fratar (Mořan, Diplodus vulgaris – anglicky Base), Palamida (Pelamida, Sarda sarda – anglicky Pelamid)...

Večer si pak v některé z báječných chorvatských hospůdek pochutnávám na čerstvě upečené rybě. Přiznávám, že nejsem milovníkem té nějběžnější chorvatské úpravy: brodet neboli ryba dušená na cibulce s česnekem, petrželkou a rajčaty se podává s polentou, není to špatné, ale já mám přece jen raději rybu pečenou na roštu, které se před pečením vykuchá a mírně osolí, ochutí olivovým olejem a troškou rozmarýnu, petrželkou a strouhanou citronovou kůrou. Říká se to „na žaru“ a podává se s domácím chlebem a zeleninovým salátem, já osobně dávám přednost okurkovému, zalitému kyselým mlékem nebo zakysanou smetanou. Mám rád, když mi pak rybu na talíři polijí šťávou z vína a česneku.

Často se mě lidé ptají, kam chodím na mořské ryby v Praze. Prozradím vám to: ta restaurace se jmenuje Luka Lu, najdete ji na Újezdě naproti Tyršovu domu a majitelem je Veso Djorem. Teď je zrovna sezona, kdy se sedí na nádherné zahrádce.

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva o soutěži v pojídání borůvkových knedlíků, která se konala v jihočeských Borovanech. Vítěz snědl 25 kynutých knedlíků, politých borůvkovou omáčkou zvanou žahour. Knedlíky měly velikost tenisového míčku. Rekord v Borovanech odolal, neboť i loni dosáhl vítěz stejného výsledku. Zatím nejlepší výsledek je z roku 2010, tehdy vítěz snědl 33 knedlíků, ty však byly tehdy o něco menší než letos.

O titul krále borůvkových knedlíků se letos na festivalu Borůvkobraní utkalo 40 soutěžících, zvítězil Josef Voharčík ze Žirovnice na Pelhřimovsku. Akci s rozpočtem kolem dvou milionů korun za dva dny navštívilo asi 15 tisíc lidí. Novinářům to v neděli řekla hlavní organizátorka Magdalena Hluštíková.

Letos se soutěže zúčastnil i několikanásobný vítěz pan Vícha, který se účastní každý rok, jeho osbní rekord je 32 knedlíků, letos snědl asi dvacet. Loňský vítěz Luboš David letos skončil druhý s počtem 23 knedlíků. Mezi ženami vyhrála Hana Kubová z Trhových Svinů na Českobudějovicku, snědla 12 knedlíků. Kuchařky pro soutěž připravily 2000 knedlíků, snědlo se 435 kusů. Dohromady se na Borůvkobraní zkonzumuje 9000 knedlíků. Na koláče a knedlíky padlo asi půl druhé tuny borůvek, kromě toho se prodaly asi čtyři tuny čerstvých borůvek. „Úroda byla letos dobrá, ale borůvky byly mnohem dřív než v minulých letech. Zásoba docházela, ale koláče, žahoury, to se dá všechno udělat i z mražených borůvek. Hlavní je, aby byly borůvky na prodej,“ řekla organizátorka.

Na Borůvkobraní se podílejí od jeho začátku v roce 2006 dva spolky: Boženy - borovanské ženy, asi 60 žen, jež letos napekly rekordních 270 koláčů. Loni pekly 200 plechů. Osm žen z Klubu tradic peče podle tradičních receptů, třeba natahovačky, těsto, které vytahují a smaží jako vdolky.

Letos bylo na akci 140 stánkařů, což je víc než dříve. „Hodně stánkařů mi říká, že měli vyšší tržby než loni a že to bylo tím, že bylo po výplatě,“ řekla Hluštíková. Větší zájem byl i o sazenice borůvek: letos se všech 500 prodalo první den, loni jich bylo 380 a vystačily až do druhého dne.

Akce v klášterním areálu v sobotu přilákala 10 500 lidí, loni v sobotu jich bylo 12 000. „Dnes se mi zdá, že je tu víc lidí než minulý rok v neděli. Kdyby se návštěvnost ustálila na 15 000, byli bychom šťastní. Loni bylo 18 000 lidí a už to bylo neúnosné v tom, že jsou lidé nespokojení, nestačí kapacita kláštera, záchody, občerstvení,“ řekla Hluštíková. Město Borovany má 4100 obyvatel, kvůli akci zřizuje několik záchytných parkovišť, která jsou zdarma.

Borůvkobraní nabízí i mistrovství světa v chytání borůvek do úst, dále pak ještě „borůvkový souboj“ kuchařů, jarmark, řemesla, hudbu a divadlo. Novinkou je borůvkový betlém, kdy Josef má hůl, na níž jsou vyřezané borůvky, a anděl je ozdobený borůvkami. Přibudou ještě Marie a Ježíšek. Program je třetím rokem rozšířen do spodní zahrady, kde je určen dětem. Pořadatelé si díky krokoměrům letos změřili, že za den každý z návštěvníků ujde průměrně 21 kilometrů.

MŮJ TIP - Enoteca Pinchiorri

Via Ghibellina 87, Florencie, Itálie

Tel.: +39 055 242777
Email: ristorante@enotecapinchiorri.it
www.enotecapinchiorri.it
Otevřeno Tu–Sa 19:30-22:30




Z jídelního lístku:

Vejce „in camicia“ s majonézou, kuřetem, chřestovým salátem a sardelkami (65€)
Mořští raci Scampi, rajčatový krém, burrata, majonéza (125€)
Hovězí pikantní kousek s úhořem, mořské plody, celer, mandle (75€)
Mořský ježek uzený a marinovaný, toskánské pesto a lilky (90€)
Spaghetti „alla chitarra“ s mořskými plody a garnáty, játra z cípala „bottarga“ (80€)
Nudle linguine na másle a rukole, sardinky, křupavé telecí (90€)
Šťavnaté rizoto s papričkami, smažené kapary (75€)
Ravioli plněné kapounem na způsob „cibreo“, rikotový salát (70€)
Filet z ropušnice, smažený a dušený, vodnice, vařené arašídy, rybí omáčka (90€)
Filety z parmice nachové pečené v toskánském chlebu, fenykl, maruzzellová omáčka (90€)
Jehněčí z Casentina na rožni, bílá polenta, vařené bílé fazole (90€)
Selátko pečené s lesními hříbky, sezamová omáčka, vlašské ořechy (85€)
Holoubě na rožni s kakaovou omáčkou, mangovým čatní, karotkou a papričkami (105€)
Zabaione s Amarettem, arašídové tyčinky, smažené květy (35€)
Třešňové intorno, marinované v Maraschinu, gianduiová zmrzlina (35€)
Jarní květiny se spumou a jogurtem (35€)
Pařížské pralinky alla crema (35€)

Upozornění:

Tato restaurace je považována za nejlepší v Toskánsku, byla založena na začátku sedmdesátých let, u Michelina drží už mnoho let tři hvězdičky. Kuchyni vede už dlouho Miláňan Riccardo Monco, za šéfovou je však odedávna považována spolumajitelka, francouzská cukrářka Annie Féolde, someliérem je sám majitel Giorgio Pinchiorri. Odehrála se zde jedna scéna z legendárního filmu Moji přátelé. Kuchaři používají zásadně suroviny z Toskánska.

Výsledek referenda

REFERENDUM
V minulém Referendu jsme se vás zeptali, kterou z dvou druhů „italských“ studených melounových snídaní máte raději: dali jsme vám vybrat z lahůdky ve složení červený (vodní) meloun, parmská šunka a toast – nebo žlutý (nejčastěji kantalup) meloun s parmskou šunkou a toastem. Některé názory: žlutý raději s jihotyrolským nebo trentinským speckem, má silnější chuť než parmská šunka. Nebo šunka San Daniele z Friuli. Červený vodní raději s fetou a mátou. K melounu rozhodně sklenka šampaňského nebo Prosecca!

Nicméně výsledek je naprosto jednoznačný!

Mezi melouny k snídani se šunkou zvítězil s převahou žlutý nad červeným!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 16. 7. 2018.

Zápisník labužníka 13/7/2018

Nedávný výzkum vědců z Pensylvánské univerzity vedených Timothym Ryanem potvrdil, že změna stravy před přibližně 12 tisíci lety výrazně ovlivnila hustotu kostní tkáně lidí. Lidem od té doby zřídly kosti v dolní části těla o pětinu. Vědci poměřili hustotu kostní tkáně u šesti desítek moderních lidí, více než dvou stovek primátů a u kosterních pozůstatků prehistorických příbuzných „člověka rozumného“ jako byli australopitékové či neandertálci. Z výsledků plyne, že pouze u novodobých lidí jsou kosti a klouby výrazně řidší. Tato změna začala okamžikem, kdy lidé objevili zemědělství a přestali lovit zvěř v takové míře jako předtím. Studie amerických antropologů tuto změnu přičítá jednak méně aktivnímu a fyzicky méně náročnému způsobu života „nelovců“, avšak především změně stravy. Zvýšené množství obilovin ve stravě zemědělců a možný nedostatek vápníku mohly rovněž přispět, nicméně se zdá, že konec loveckých a sběračských aktivit hrál hlavní roli.

Co se kde jí a nejí, kterému jídlu se dává přadnost před jídlem jiným? To je jistě otázka těžko zodpověditelná, avšak aspoň trošku se jí můžeme věnovat. Objevil jsem v poslední době několik zajímavých údajů.

Nedávno jsem se například dočetl, že v Japonsku je rýže sedmkrát dražší než jinde ve světě. Japonci totiž jedí pouze a zásadně jen svoji vlastní rýži, existuje zákaz dovážet tuto potravinu z ciziny. A nejsou schopni pěstovat té rýže víc, než pěstují. Protože ta rýže roste na políčkách na svazích kopců a protože musí být neustále zalévána vodou, musí ta horní políčka předávat vodu těm nižším.

Zajímavý je také případ hořčice Bornibus, kdysi nejoblíbenější horčice na světě. Alexandre Bornibus (1821-1882) byl pařížský podnikatel, který zběhl z učitelského povolání a založil malou továrničku v Pontoise. Vyráběl nejprve smetanové a mléčné výrobky. V roce 1861 koupil firmu Touaillon a syn, která fungovala ve čtvrti Les Halles. Bornibus jí dal své jméno a přestěhoval výrobu na Boulevard de la Villette. Výrobu hořčice dijonského typu upravil podle svého receptu, v roce 1864 si nechal dokonce tento recept patentovat. V té době končí v Americe válka Severu proti Jihu a je zrušeno otroctví. Bornibusova dijonská hořčice byla oceněna medailemi na výstavách v Paříži (1867 – na této výstavě se mimo jiné poprvé objevil velociped vynalezený Pierrem Michauxem) a Vídni (1873). Kromě hořčice jste mohli tehdy najít pod značkou Bornibus i dalších 21 výrobků včetně koření a octa. Hořčice Bornibus si rychle získala své obdivatele a když ji pochválil i Dumas, měla o zákazníky postaráno. Po Bornibusově smrti (byl pohřben na hřbitově Lere Lachaise) firmu vedli jeho tři synové, ale výroba postupně upadala, i když továrna, přestěhovaná do Belleville u Paříže, pořád ještě vyráběla hořčici. Po první světové válce převzala firmu rodina Boubli a na začátku roku 1970, kdy ji vedl Charles Boubli jako generální ředitel, měla pořád ještě 70 zaměstnanců. Dnes hořčici Bornibus koupíte jen náhodně, společnost Agrodor z Dormans firmu v roce 2012 prodala společnosti Casimex Fine Foods, která by chtěla znovu vrátit slavnou značku na trh. Budova továrny v Belleville existuje dodnes. Budova je však v současné době ukryta mezi moderními domy a chráněna památkáři. Dnes v ní žije jeden slavný zpěvák, který ji přestavěl na luxusní byt, v němž nechybí ani krytý bazén.
Jak jsem se dočetl, bývalo dřív na trhu docela běžně velbloudí mléko. Teď ho v Evropě téměř neseženete. Velbloudí mléko je slanější než kravské, avšak obsahuje trojnásobek vitamínu C a desetinásobek železa. Ochrání prý organismus před mnoha nemocemi a působí také jako afrodisiakum. Dospělá velbloudice obvykle poskytuje denně pět litrů mléka, avšak při zlepšení podmínek chovu to může být i víc. Z velbloudího mléka se dělá jemný bílý sýr s bílou slupkou. Jmenuje se Caravane, ale říká se mu Camelbert.

V Kazachstánu kočovníci dělají z velbloudího mléka zakyslý nápoj šubat nebo tvrdý sýr na strouhání - ale také několik druhů mléčných sladkostí. Vídeňský cukrář Johann Georg Hochleitner připravuje linku, na níž bude ze sušeného velbloudího mléka připravovat čokoládu s nízkým obsahem tuku. Rakušan počítá, že v arabském světě na jeho delikatesu čeká 200 milionů lidí.
Hodner Mardach vlastní mlékárnu v keňském Nanyuki. V Keni se velikostí velbloudího stáda měří bohatství. Mardach chce prodávat nejen velbloudí mléko, ale také zmrzlinu nebo jogurty.

Severní Afrika by mohla profitovat z toho, že tam žijí dvě třetiny z celosvětového počtu velbloudů. Christian Hansen a keňská společnost Oleleshwa Enterprises Ltd. iniciovali projekt, jehož cílem je zlepšení podmínek vlastníků malého počtu velbloudů. Projekt je zaměřen na rozvoj znalostí týkajících se produkce sýrů z velbloudího mléka. Tato spolupráce má mít tři hlavní dopady: vytvoření prvních receptů na selský nebo průmyslový velbloudí sýr a pomoct chovatelům velbloudů v Africe na Středním Východě. Ovlivnit zájem spotřebitelů o chutné sýry uplatnitelné na trhu. Vytvořit manuál na výrobu alespoň dvou druhů sýrů.

Velbloudí mléko má nízký obsah tuku, vysoký obsah vápníku a bílkovin a je vhodnou surovinou pro trvanlivé sýry, kterými by se prodloužila využitelnost výživové hodnoty mléka. Zásadním význam bude mít patentovaný enzymový přípravek zvaný velbloudí chymosin, který je vyvinut speciálně pro velbloudí mléko, které v porovnání s kravským vytváří slabší sýřeninu. Při použití tohoto enzymového přípravku v porovnání s použitím bovinního chymosinu je možné vyrobit chutnější a jemnější velbloudí sýr s vyšší výtěžností.

Ač to zní divně, použít se dá i mléko klisen, tedy mléko koňské. V Peru se běžně v kuchyních používá mléko lam. A z buvolího mléka, jak jistě víte, se dělá sýr mozarella.

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva o chystané aktivitě ministerstva zemědělství, týkající se stavby malých rybníků. V budoucnu prý by lidé, kteří si chtějí postavit rybník na vlastním pozemku do velikosti dvou hektarů bez státní dotace, nemuseli potřebovat stavební povolení. O záměru už prý jednalo ministerstvo zemědělství s ministerstvem životního prostředí. Ministerstvo zemědělství chce tímto krokem jednak podpořit udržení vody v krajině, ale také podpořit chov ryb. Není ani proti stavbě větších přehrad pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Stavební povolení nebude muset mít ani majitel, který postaví rybník tam, kde kdysi historicky byl. Rybník této velikosti se dá podle odborníků postavit poměrně rychle, za méně než půl roku, ale získat povolení trvalo dosud i tři roky. Proti návrhu není prý ministerstvo životního prostředí, neočekává se ani odpor ministerstva pro místní rozvoj. Záměr by měl jít do legislativního plánu vlády co nejdříve. Stavba větších přehrad by však podle ministerstva měla být podmíněna souhlasem místních obyvatel a samospráv.

Vláda v dubnu zastavila přípravné práce na přípravě vodní nádrže Pěčín na říčce Zdobnici na Rychnovsku, protože vybudování nádrže nezískalo podporu v regionu. Podle vládního návrhu by měla pokračovat příprava vlachovické přehrady na Zlínsku i v Senomatech a Šanově ve středních Čechách. Začít by se měla také řešit přehrada Kryry na Rakovnicku, kam by se přiváděla voda z Nechranické nádrže v povodí Ohře. Ve středních Čechách by se měla letos vypracovat komplexní řešení nádrží v povodí Rakovnického potoka a Blšanky. Měly by se vyřešit problémy se zneškodňováním znečištění odpadních vod z obcí a měst, revitalizovat vybrané vodní toky a chránit více půdu proti erozi. To by mělo stát bez nákladů na stavbu obou nádrží 2,49 miliardy korun. Dvě nádrže budou stát 450 milionů korun.

MŮJ TIP - Mirazur

Avenue Aristide Briand 30, Menton
Tel: +33 (0)4 92 41 86 86
Email: reservation@mirazur.fr
www.mirazur.fr
Otevřeno každý den 12:00-15:00, 18:00-24:00

Z jídelního lístku:

Předkrm - dušená zelenina z naší zahrady (39€)
Předkrm - nejlepší z naší úrody (39€)
Předkrm - co jsme chytili v moři (39€)
Ryba dne (49€)
Mísa s mušlemi a garnáty (49€)
Aktuální telecí (49€)
Fillet podle Rossiniho (29€)
Zapomenuté kousky drůbeže (49€)
Dezert ze sezónního ovoce (25€)
Čokoládový dezert (25€)
Pikantní dezert (25€)

Upozornění: 

Tato restaurace s výhledem na moře je labužníky považována za nejlepší na Azurovém pobřeží. Od Michelina má v poslední době vždy dvě hvězdičky, v anketě odborníků San Pellegrino se umisťuje v první pětce. Šéfkuchař Mauro Colagreco (původem z jižní Ameriky) je hodnocen jako „básník kuchyně“, je žákem nejslavnějších šéfkuchařů a pracuje zásadně se surovinami, které buďto vypěstoval sám na vlastní neuvěřitelně velké zahradě, nebo se surovinami vypěstovanými či vychovanými svými přáteli. Většina hostů si dává menu: šéfkuchařovo za 110€, experimentální za 160€ nebo večerní klasické za 210€.

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední Referendum se týkalo houbových omáček, konkrétně těch dvou, které jsou smetanové a podávají se s houskovým knedlíkem nebo bramborem. Šlo o to, z kterých hub máte omáčku raději. Měli jste si vybrat mezi klouzky a hříbky. Některé názory: Ani omáčka z ovčích žampionů není marná, tyto houby ji krásně zbarví do žluta. Na klouzcích je špatné pouze jejich čištění. Jestliže je omáčka z hříbků, pak k ní telecí maso. Hříbková je skvělá, když ji hodně ochutíte česnekem. Klouzky musí být al dente. Nicméně výsledek je jasný, třebaže velmi těsný.


Mezi houbovými omáčkami zvítězila těsně hříbková nad klouzkovou!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 9. 7. 2018.

Zápisník labužníka 6/7/2018

Často se mě lidé ptají, co budou jíst naši potomci. Vědci odhadují, že na zeměkouli bude za čtyřicet let žít přibližně o tři miliardy více lidí než dnes. Podle Food and Agriculture Organization (FAO), která funguje při OSN, bude třeba zvýšit potravinovou produkci asi o sedmdesát procent. Jednou z alternativ je konzumace hmyzu. 

Počátky pojídání hmyzu sahají k počátkům lidstva. První lidé pravděpodobně odkoukali jedení hmyzu od zvířat. Zmínky najdeme ve Starém zákoně, například Leviticus 11:21 uvádí, že košer jsou různé druhy kobylek. Jak se dozvíme dále v textu, Jan Křtitel si na poušti vlastně nežil vůbec špatně, když se podle Marka 1:6 krmil právě kobylkami a medem divokých včel.

Také islám počítá se sarančaty jako s ceněným jídlem. Mohamedovy ženy prý svému manželovi nosily sarančata na podnosech jako dar. Podle některých pramenů se podávalo jídlo z vařených termitů na slavnostních hostinách na dvoře aztéckého panovníka Montezumy. V řecké a římské civilizaci byly oblíbené především různé larvy a cikády. Aristoteles například ve svém spisu Dějiny zvířat doporučuje chytat cikády ve věku, kdy jsou nejchutnější, tedy před dosažením dospělosti. Cikády se od dob Homéra staly i tématem básní, a to nejen kvůli zvuku, který vydávají, ale také pro jejich výtečnou chuť. Historik Hérodotos z Halikarnássu píše o mouce z mletých sarančat. Z této mouky příslušníci kočovného kmene Nasamonů v oblasti dnešní severovýchodní Libye pekli koláče. Mezi římskými epikurejci zase podle záznamů římského filosofa Plinia staršího platily za delikatesu larvy chrousta. Dokonce je prý vykrmovali moukou a vínem. Staré severoafrické rodiny chytaly do sítí celá hejna sarančat, vařily je ve slané vodě a potom sušily na slunci. Původní obyvatelé Austrálie připravovali velmi výživnou stravu z molů a termitů.

Ani v rámci českých zemí není konzumace hmyzu až tak neznámá. Přírodovědec a etnograf Josef Klvaňa v Českém lidu I (1892) ji zaznamenal mezi českými a slováckými pastevci. Jedli motýly i čmeláky, velkou pochoutkou prý byli chrousti. Cesta tedy vede od římských gurmánů až k českým pasáčkům…

Mezi pionýry propagace konzumace hmyzu na Západě patří například vizionář Vincent M. Holt, autor brožury Why Not Eat Insects? (Proč nejíst hmyz?) z roku 1885, která měla hrát roli manifestu. Cílem knihy, jež obsahovala vedle řady autorových sofistikovaných receptů také odkazy na různé kultury, které hmyz běžně jedly, bylo narušit zažité viktoriánské předsudky. Holta rovněž trápily stravovací návyky dělníků a vehementně se pokoušel o nápravu. Ačkoliv o skutečných nutričních výhodách neměl ani zdání, tvrdil, že konzumace hmyzu, který je zdarma, může velice vylepšit stravování chudiny: „Jaká příjemná změna v dělníkově jednotvárné stravě sestávající ze slaniny nebo chleba se sádlem, když by byl po ruce chutný pokrm ze smažených chroustů a lučních koníků… Ale zatímco my, v těchto dobách zemědělské krize, děláme vše pro zmírnění utrpení našich hladovějících dělníků, neměli bychom zaměřit náš vliv a upozornit je na opomíjený zdroj potravy?“

Velmi oblíbeným jíslem jsou mořští živočichové, ale málokdo ví, že například humr nebo krevety patří stejně jako hmyz do kmene členovců. Hmyz je díky antibiotickým látkám, jež produkuje ve svém exoskeletu, chráněn před mikroby možná lépe než oblíbené krevety. Plody moře byly kdysi také něčím opovrženíhodným, jako dnes hmyz. V roce 1738 anglický spisovatel Jonathan Swift poznamenal: „Musel to být vskutku smělý člověk, který jako první snědl ústřici, odpornou obyvatelku moří – jejíž svaly se ještě smršťují, srdce bije, fekální hmota proudí skrze ni.“

Výživové hodnoty hmyzu jsou fenomenální: obsahuje až čtyřikrát víc vysoce kvalitních bílkovin než maso, navíc je bohatší na vitamíny, železo a aminokyseliny. Vysoký obsah proteinů, železa, vápníku a vitamínu A, B a C mají například cvrčci. Některé druhy obsahují jen stopové množství tuku, jiné, zvlášť vhodné pro potravinové krize, jsou na tuky bohatší. Výhodou je také nízká hladina cholesterolu. Bohatí na železo jsou kupříkladu termiti a mravenci, housenka bource morušového zase tělu poskytne denní přísun mědi a riboflavinu. Významnou složkou hmyzu je rovněž chytin, jenž chrání proti radiaci, potlačuje vznik rakovinových buněk a infarktů, zvyšuje imunitu, kontroluje cholesterol v krvi a také podporuje regeneraci tkáně. Hmyz je natolik výživný, že pro získání denní dávky potřebných nutričních hodnot stačí sníst asi jen polévkovou lžíci hmyzu. Dá se jím tedy svým způsobem i předávkovat.

Další výhoda je enviromentální. Produkce hmyzu pro lidskou spotřebu se jeví jako vysoce efektivní a udržitelná alternativa. Chov a zpracování hmyzu je neporovnatelně méně náročné co do spotřeby vody, prostoru či energie, nezatěžují ovzduší skleníkovými plyny a nejsou závislé na drahých pohonných hmotách. Je třeba vyzdvihnout i reprodukční schopnost hmyzu, která je mnohanásobně vyšší než u běžně chovaných zvířat.

Jedním z plánů do budoucna je, aby do roku 2020 byl hmyz v nějaké formě (sušený, v konzervě) dostupný v každém supermarketu. Jeden výzkumný projekt dotovaný Bruselem už představil svůj nápad na hmyzí burger. O stále větší oblibě hmyzu i v České republice svědčí vydání kuchařky Kuchyně hmyzem zpestřená a také stoupající počet nadšenců, kteří si smaží sarančata a jedí je k pivu místo chipsů nebo křupek. Odborníci soudí, že největší překážkou je vzhled pokrmů. Tuto nevýhodu by samozřejmě vyřešil mletý polotovar.

Nejčastěji se jí: sarančata či kobylky, šváby, mouční červi (larvy potemníka moučného), cvrčci, štíři, medoví mravenci a různé larvy. Lze je koupit v každém zverimexu nebo – levněji – ve specializovaných farmách. Nedoporučuje se sběr v blízkosti zemědělských ploch, protože hmyz zde může být kontaminován pesticidy. Doporučuje se připravovat je živé a nechat je den vyhladovět. Sarančata, cvrčky a jiné druhy, jež mohou skákat, je vhodné před vařením nechat asi patnáct minut v mrazničce, aby se s nimi dalo manipulovat.

Pokud jde o chuť, hmyzí pokrmy mohou evokovat arašídy, mandle, pečené kuře nebo lehce uzenou rybu. Výhody, které hmyz poskytuje, tedy můžeme nakonec čerpat i bez nutnosti překonávat zcela neznámé chutě.

Dernier Cri

Žhavou novinkou tohoto týdne je vydání přílohy časopisu EURO, která se každoročně zabývá nejlepšími restauracemi, kavárnami a bary v České republice. Je to publikace opět, jak jsme si už zvykli, poněkud nabubřelá, avšak má určitě svou váhu. 

Několik novinek: na hodnocení údajně pracovalo pět porotců, mezi nimiž byla překvapivě i spoluautorka mé knihy Jak hubne labužník doktorka Václava Kunová. Tým vedla tentokrát Klára Donathová, neobjevil se v něm už Petr Holec. Restaurace opět nejsou výslovně seřazeny, takže se vlastně neví, která opravdu zvítězila. Jsou navíc rozděleny do sedmi kategorií. Ale bystrý čtenář si jistě dovede představit, jak to vlastně je.

Takže v kategorii Fine dining, což jsou zajisté špičkové restaurace, je na prvním místě uvedena olomoucká prudce vycházející hvězda Entrée s šéfkuchařem Přemkem Forejtem. V desítce nechybí Degustation, Field, Alcron, Grand Cru, Po-au-feu... chybí mi tam Miura, Goldie, MG, Villa Patriot – ale nekteré z nich jsou uvedeny v kategorii Mimopražské podniky. Proč není v této kategorii Entrée?

Zajímavá je kategorie bister. Bistra přicházejí do módy – a zaslouží si to. Stejně jako já i porotci vysoce hodnotí bistro Kantýna. Mezi objevy roku je i Taro a Sia, o kterých jsem psal nedávno. Za bistro se dá považovat i táborská restaurace Thir, o které jsem psal před pár týdny. Zde dokonce je umístěna na prvním místě mezi mimopražskými podniky. Kavárny a bary nechci komentovat.

Velmi mne potěšila stránka věnovaná restauraci RedPif v kategorii (?) Profil.

MŮJ TIP - Steiereck

Am Heumarkt 2a im Stadtpark, Vídeň, Rakousko
Tel.: +43 (1) 713 31 68
Email: wien@steirereck.at
www.steiereck.at
Otevřeno Po-Pá 11:30-14:30, 18:30-24:00

Z jídelního lístku:

Starovídeňská svatební polévka s játrovými nudlemi a kroupovými knedlíčky (32€)
Telecí plíčky s pažitkovými knedlíky (19€)
Guláš z Almochsenu se zapečenou žemlovou roládou (22€)
Ovar z hlavy divokého kance, karotka, ananas, ředkvičky (34€)
Uzený úhoř, mladá karotka, zelí (36€)
Pečený pstruh, meloun, okurka a chřest (34€)
Saibling (siven) ve včelím vosku, zlatá řepa, smetana (38€)
Dýňové výhonky s vinnými hrozny, olivy (32€)
Candát s fazolemi, zelí (39€)
Holoubě s červenou řepou, černým kořenem a kaštany (34€)
Vídeňský řízek z mléčného telete s petrželovými bramborami (32€)
Jehněčí s lilky a mladými výhonky, olivové zelí (44€)
Pomelo s kokosem (20€)
Nudle s mákem (20€)

Upozornění: 

Tato legendární vídeňská restaurace se před několika lety přestěhovala do centra, do budovy výrazně moderní, v zeleni městského parku. Už několik let drží pod vedením šéfkuchaře Heinze Reitbauera dvě hvězdičky Michelin. Nedávno byla v žebříčku San Pellegrino zařazena jako čtrnáctá nejlepší resturace na světě. V poledne si můžete vybrat ze dvou meníček: čtyřchodové stojí 98€, pětichodové 115€.

Referendum

REFERENDUM

aneb „Co máte raději?

Čemu dáváte přednost?“

Konečně začíná houbařská sezona. Dnešní Referendum má proto aktuální téma: houbovou omáčku. Obvykle v ní nechybí smetana, jako příloha mohou fungovat houskové knedlíky nebo brambory, avšak problémem jsou použité houby. Zde se obvykle labužníci (pokud nepoužívají směs) dělí na dvě skupiny: jedna dává přednost hříbkům, druhá klouzkům. Co vy osobně máte raději, čemu dáváte přednost, co vám více chutná?

Takže hlasujte: máte raději houbovou omáčku z hříbků nebo z klouzků?

Hlasovat můžete až do pátku. Výsledek hlasování oznámíme ihned poté.

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední referendum se týkalo přílohových omáček, konkrétně omáčky zvané ajvar a omáčky tatarské. Některé názory: tatarskou ke smaženému sýru, ajvar k ražniči nebo čevabčiči. Tatarku jedině s domácí majonézou, neměly by chybět kapary. Do ajvaru česnek ani feferonky nepatří. Ajvar ke smažáku nejde, stejně jako tatarka k pleskavici. Nicméně výsledek je jasný, naprosto jednoznačný.

Mezi přílohovými omáčkami zvítězila s převahou tatarská nad ajvarem!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 2. 7. 2018.